Středa přišla dřív, než čekala.
Karel byl od rána neklidný, i když se ze všech sil tvářil, že se nic neděje. Snídani skoro neochutnal, jen mlčky seděl nad talířem a každou chvíli sklouzl pohledem k telefonu. Potom oznámil, že má schůzku s obchodními partnery a že se vrátí někdy kolem oběda.
Jitka jen přikývla. Beze slova sklidila ze stolu, opláchla hrnky a počkala, až za ním v předsíni klapnou dveře.
Teprve pak zavolala do práce, oznámila, že se zdrží, a objednala si taxi.
K notáři nejela. Zamířila za advokátem — přesně za tím, kterého jí našla teta. Byl mladší, než si představovala, působil ostře, úsporně a měl pověst člověka, který majetkové spory po rozvodu neprohrává.
Seděla v jeho kanceláři a rozkládala před ním papíry, když jí v kabelce krátce zavibroval mobil.
Zpráva od Jiřího. Jediné slovo.
„Přišel.“
Jitka se na displej podívala jen na okamžik. Potom telefon zase zastrčila zpátky.
Advokát mluvil o lhůtách, výpisech, společném jmění a o tom, co bude potřeba doložit. Poslouchala ho soustředěně, na správných místech přikyvovala a pokládala doplňující otázky. Uvnitř ale cítila zvláštní ticho. Takový klid člověka, který už překročil hranici, za níž se nedá couvnout.
Karel si myslel, že tuhle partii rozehrává on.
Jenže Jitka už konečně pochopila pravidla.
A teď byla řada na ní.
Domů dorazila dřív než Karel.
Převlékla se, postavila vodu na čaj a posadila se ke kuchyňskému stolu s notebookem. Všechno vypadalo obyčejně. Stejně jako každý jiný den. Když se v zámku otočil klíč, ani nezvedla hlavu.
„Ahoj,“ ozval se Karel ode dveří kuchyně.
„Ahoj. Večeře bude za půl hodiny.“
Prošel kolem ní a přehodil sako přes opěradlo židle. Jitka ho sledovala jen koutkem oka. Byl uvolněný, skoro spokojený. Jako člověk, který právě udělal důležitý krok a těší ho, že se všechno obešlo bez zbytečného rozruchu.
No jistě, pomyslela si a otevřela další záložku s dokumenty.
Advokát se jmenoval Dušan Sedláček, bylo mu něco přes čtyřicet a ukázal se přesně takový, jak ho teta popsala. Tvrdý. Věcný. Bez sentimentu a zbytečných slov.
„Byt jste pořizovali už za manželství?“ zeptal se hned v prvních minutách.
„Ano. Před sedmi lety.“
„Chata?“
„Také. Tu máme tři roky.“
„Předmanželská smlouva existuje?“
„Ne.“
Přikývl a něco si poznamenal do bloku.
„V tom případě se vychází z poloviny. Standardně. Pokud se manžel snaží převést nebo zařídit cokoli mimo vás, je to především jeho problém, ne váš. Pro vás je teď zásadní jediná věc: nic nepodepisovat. Vůbec nic. Ani kdyby tvrdil, že jde jen o formalitu.“
Tohle si Jitka zapamatovala přesně.
Každé slovo.
Karel přinesl papíry za čtyři dny.
Přišel večer, posadil se naproti ní a položil na stůl tenkou složku. Udělal to opatrně, téměř něžně, jako by na desku kladl něco křehkého.
„Musíme si promluvit,“ řekl.
„Dobře,“ odpověděla Jitka.
Zjevně čekal něco jiného. Zmatek. Pláč. Možná otázky, výčitky nebo prosby. Jenže ona na něj hleděla klidně a vyrovnaně, skoro jako na cizího člověka v čekárně u lékaře.
„Podal jsem žádost o rozvod,“ vyslovil nakonec. „Rozhodl jsem se tak sám. Myslím, že i ty chápeš, že mezi námi už dlouho…“
„Tu složku si můžeš zase odnést,“ přerušila ho.
Zarazil se.
„Cože?“
„Složku. Vezmi si ji. Nic podepisovat nebudu.“
Karel se opřel dozadu. V očích se mu něco změnilo. Pohled ztvrdl, zostřil se a najednou byl mnohem pozornější.
„Jitko, stejně k tomu dojde. Jen se to zbytečně protáhne.“
„Tak ať se to protáhne,“ řekla klidně. „Já nespěchám.“
Lukáš Kovář se objevil následující týden.
Jitka o něm věděla už z té korespondence v tabletu, ale osobně ho viděla poprvé. Karel ho přivedl v sobotu odpoledne bez jediného varování, jako by šlo o byt, do kterého může kdykoli přivést kohokoli.
Lukášovi mohlo být kolem pětačtyřiceti. Byl podsaditý, měl drahé hodinky a úsměv člověka, který je zvyklý věci zařizovat. Stiskl Jitce ruku a hned potom se rozhlédl po bytě. Ne nenápadně. Díval se tak, jako by v duchu počítal cenu za metr čtvereční.
„Pěkný byt,“ pronesl. „Rekonstrukci jste si dělali sami?“
„Ano,“ odpověděla Jitka.
„Rozumím.“ Vyměnil si s Karlem krátký pohled. „Jitko, pomáhám Karlovi s právní stránkou celé věci. Rád bych vám navrhl řešení, které by mohlo vyhovovat oběma stranám. Vy byste dostala chatu, on byt. Rychle, bez soudu, bez zbytečných nervů.“
Jitka se podívala nejprve na něj a potom na Karla.
„Chatu?“ zopakovala pomalu. „Tu, která má zhruba třetinovou hodnotu?“
„No, samozřejmě by tam byla zahrnutá ještě určitá kompenzace…“
„Ne,“ řekla prostě.
Lukáš se usmál. Byl to přesně ten úsměv člověka, kterému se odmítavá odpověď nedává často — a když už ano, nelíbí se mu to.
„Jitko, zkuste to pochopit. Karel je připravený vyřešit všechno slušně a civilizovaně. Ale pokud se to dostane k soudu, celý proces se protáhne.“