„…a přinese to náklady, stres a spoustu zbytečných tahanic.“
„Dušan Sedláček mi řekl totéž,“ skočila mu Jitka do řeči. „Jen z opačné strany.“
Na okamžik se rozhostilo ticho.
„Kdo je Dušan Sedláček?“ zeptal se Karel tiše.
„Můj právník.“
Lukášovi zmizel úsměv z tváře stejně rychle, jako se předtím objevil. Karel na Jitku jen mlčky hleděl. A v tom pohledu poprvé po dlouhé době zahlédla něco, co už u něj téměř zapomněla hledat. Nebyl to vztek. Ani chladná povýšenost. Spíš jakýsi respekt. Nebo možná zaskočení. Sama si tím nebyla jistá.
Večer, když Lukáš odešel, Karel zůstal sedět v kuchyni. Dlouho neříkal nic, jen mezi prsty pomalu otáčel sklenici s vodou.
„Jak ses to dozvěděla?“ promluvil nakonec.
„Myslíš notáře?“
„Myslím všechno.“
Jitka se na chvíli odmlčela. Mohla vymýšlet výmluvy, ale k čemu by to bylo. Pravda už stejně nic nezhoršila. Neřekla ji z ušlechtilosti. Prostě nemělo smysl dál něco skrývat.
„Nechal jsi vytištěné papíry v tiskárně. Začátkem dubna.“
Karel zavřel oči a pomalu vypustil vzduch z plic.
„A ten notář…“
„Jiří Tesař,“ doplnila ho klidně. „Pět let jsme spolu studovali. To jsi nevěděl?“
Neodpověděl. Položil sklenici na stůl, zvedl se a beze slova odešel do ložnice.
Jitka zůstala v kuchyni ještě několik minut sama. Za okny hučelo město. Auta projížděla ulicí, dole se ozývaly cizí hlasy, odkudsi doléhala hudba. Život běžel dál — hlučný, nepořádný, cizí i její zároveň.
Vzala do ruky telefon a napsala Dušanu Sedláčkovi:
„Byli tady. Nabídli mi chatu výměnou za byt. Odmítla jsem. Co bude dál?“
Odpověď dorazila téměř okamžitě.
„Výborně. Zítra v deset. Mám něco důležitého.“
Jitka odložila mobil. Vstala a zhasla v kuchyni.
Něco důležitého. Dobře.
Čekat uměla.
Dušan Sedláček ji následující ráno přijal přesně v deset. Žádné zpoždění, žádné zdvořilostní povídání. Rovnou přešel k věci.
„Posaďte se.“ Otočil k ní notebook. „Podívejte se na to pořádně.“
Na monitoru byla listina z katastru nemovitostí. Jitka přejížděla očima data, jména a čísla. Chvíli jí trvalo, než jí začalo docházet, co vlastně vidí.
„To je… ta chata?“ zeptala se pomalu.
„Přesněji řečeno bývalá chata,“ opravil ji Dušan Sedláček. „Před třemi týdny ji váš manžel převedl na matku. Darovací smlouvou. Zpětně se to zfalšovat nedá, ale soud k tomu může přihlédnout jako k pokusu vyvést majetek ze společného jmění. Pro vás je to velmi podstatné, paní Kolářová. Opravdu velmi.“
Ještě několik vteřin zírala na obrazovku. Potom zvedla oči k právníkovi.
„Takže mi nabízel něco, co už přepsal na svou matku?“
„Přesně tak.“
Uvnitř se jí cosi sevřelo. Ne bolestí. Spíš konečným, neodvolatelným poznáním. Devět let. Devět let žila vedle člověka, který toho byl schopný.
„Co mám udělat?“ zeptala se vyrovnaným hlasem.
„Podat protinávrh. A neodkládat to.“
Jiří se jí ozval sám ještě tentýž večer. Skoro jako by to načasování byla náhoda.
„Jitko, jak se držíš?“
„Skvěle,“ odpověděla. A znělo to skoro přesvědčivě.
„Hele, vím, že je to celé zvláštní. Ale chtěl jsem se zeptat… jedla jsi dneska vůbec něco?“
Rozesmála se. Poprvé po několika týdnech. Krátce, ale doopravdy.
„Ne.“
„Tak se potkáme. Ne jako notář a klientka. Prostě jako dva lidi z práv, kteří se neviděli celou věčnost.“
Sešli se v malé restauraci nedaleko nábřeží. Nebylo to žádné okázalé místo, spíš klidný podnik s dřevěnými stoly, tichou atmosférou a opravdu dobrou kávou. Jiří se za ta léta změnil méně, než čekala. Pořád v něm poznávala kluka z fakulty, jen pohled měl pozornější a v gestech se objevila jistota, kterou dřív neměl.
Mluvili dlouho. Nejprve o škole, o spolužácích, o tom, kdo kam zmizel a komu se život překlopil úplně jiným směrem. Později se dostali i k sobě. Opatrně, po okrajích, bez zbytečného dolování. Jiří suše poznamenal, že je čtyři roky rozvedený, a dál to nerozváděl. Jitka to ocenila.
Když odcházeli, podržel jí dveře a řekl:
„Vedla sis dobře, víš to? Myslím to vážně.“
„To nebyla moje zásluha,“ namítla. „On nechal papíry v tiskárně.“
Jiří se zasmál. A ona s ním.
Soudní řízení se protáhlo na dva měsíce.
Karel si najal advokáta. Také schopného, zkušeného, ne žádného začátečníka. Lukáš se pořád pohyboval někde v pozadí a čas od času posílal přes společné známé vzkazy, že by se všechno ještě dalo „vyřešit v dobrém“. Jitka pokaždé odpovídala stejně: ať se obrátí na Dušana Sedláčka.
Chata se nakonec vrátila do společného majetku. Soud uznal darovací smlouvu jako pokus majetek odklonit, přesně jak její právník předpokládal. Byt se měl prodat a výtěžek rozdělit napůl. Auto připadlo Karlovi — stejně s ním jezdil hlavně on, zatímco Jitka se do práce dopravovala městskou hromadnou dopravou.
V den posledního jednání vyšla Jitka z budovy soudu, zastavila se na schodech a chvíli jen stála. Slunce jí svítilo přímo do očí a ulice před soudem byla hlučná a plná lidí.