Všude kolem proudily davy a hluk města se jí opíral do uší. Jitka si zapnula kabát až ke krku, sešla po schodech na chodník a odjela domů. Ne už do jejich někdejšího bytu. Jen do pronajatého, zatím provizorního, malého prostoru — ale poprvé po dlouhé době skutečně svého.
Večer napsala Jiřímu Tesařovi:
„Je to za mnou. Skončilo to.“
Odpověď přišla téměř okamžitě.
„Večeře. Podnik vybírám já.“
Nepřišlo to s žádným velkým vyznáním, bez slavnostních řečí a dokonale zvolených vět. Spíš se to stalo nenápadně, skoro mimochodem. Jitka si jednoho dne uvědomila, že čeká, až se jí ozve. Že když se na displeji objeví jeho jméno, někde pod žebry se jí rozlije teplo. A že vedle něj dokáže mlčet, aniž by měla pocit, že překáží.
Jiří byl jiný. Ne dokonalý — v dokonalost už Jitka nevěřila. Uměl zapomenout, že se domluvili na sedmou, a dorazit v osm s výrazem člověka, který nechápe, proč je to problém. Dokázal hodinu vykládat o případu, který ho zaujal, a nevšimnout si, že ona už potřetí zívá. Jenže pokaždé poznal, když jí nebylo dobře. Často dřív, než to sama stihla vyslovit.
Jednou se ho zeptala bez oklik:
„Jirko, nepřipadá ti to divné? Přišla jsem za tebou kvůli Karlovi a teď…“
„Divné to je,“ připustil klidně. „Ale život je obecně dost podivná záležitost. Spíš mi řekni, jak to vnímáš ty.“
„Dobře,“ odpověděla.
A tentokrát to nebyla fráze. Byla to pravda.
Karel se ozval jednou pozdě večer. Nečekaně. Jitka hovor přijala dřív, než si stačila rozmyslet, jestli vůbec chce.
„Jitko,“ začal. Hlas měl nezvykle nejistý, jako by v sobě dlouho nosil větu, kterou nedokázal vypustit. „Já jen… jsi v pořádku?“
„Jsem,“ řekla prostě.
„Slyšel jsem, že teď jsi s Tesařem.“
Na malý okamžik se odmlčela.
„Slyšel jsi správně.“
„To je…“ Zarazil se. „No teda. Svět je malý.“
„Je malý, Karle,“ souhlasila Jitka. „Zvlášť když člověk nechává dokumenty ležet v tiskárně.“
Na druhém konci bylo ticho. Pak se ozvalo jen prázdné pípání ukončeného hovoru.
Odložila mobil a vrátila se do kuchyně. Na sporáku něco tiše probublávalo a Jiří seděl u stolu, v tabletu pročítal jakýsi spis, občas se zamračil a něco si poznamenal.
„Kdo volal?“ zeptal se, aniž zvedl oči.
„Bývalý.“
„A co potřeboval?“
„Myslím, že to nevěděl ani on.“
Teprve teď Jiří vzhlédl. Podíval se na ni tím svým soustředěným pohledem, jako by v jediné vteřině kontroloval všechno, co neřekla nahlas. Potom jen kývl a znovu se sklonil k tabletu.
Jitka promíchala obsah hrnce a stáhla plamen. Nachystala dva talíře, vytáhla chleba a položila ho na stůl.
Za oknem šumělo večerní město. Stejně jako vždycky — jednotvárně, důvěrně, skoro uklidňujícím způsobem.
Z jejího starého života zůstalo jen pár krabic v rohu předsíně. Byt byl pronajatý, nábytek patřil někomu jinému a závěsy v oknech by si sama nikdy nevybrala.
Jenže když Jiří odložil tablet, zvedl se a řekl: „Počkej, pomůžu ti,“ a pak spolu v té cizí malé kuchyni prostírali stůl, Jitce najednou došlo, že se jí poprvé po velmi dlouhé době nechce nikam odcházet.
Chtěla zůstat.
Právě tady.
Právě takhle.
Po půl roce si našli společné bydlení.
Nebyl to žádný honosný byt ani vysněný apartmán z časopisu. Obyčejné dva plus jedna v Olomouci, ve starším domě s vysokými stropy a parketami, které při každém kroku protestně vrzaly. Jiří opakovaně tvrdil, že je opraví. Samozřejmě se k tomu nikdy nedostal. Nakonec Jitka zavolala řemeslníka sama a další týden mu to při každé vhodné příležitosti připomínala.
„Ty jsi hrozně mstivá,“ říkával Jiří.
„Ne,“ opravovala ho. „Jsem účetní. Já si všechno eviduju.“
On se smál. A ona s ním.
Jednu neděli vyrazili na stavební trh, protože potřebovali polici do předsíně. Zdálo se to jako jednoduchá věc. Jenže strávili mezi regály skoro dvě hodiny, pohádali se kvůli odstínu, neshodli se na rozměrech, nakonec koupili úplně jinou polici, než pro jakou přijeli, a domů se vraceli s obrovskou krabicí, která se odmítala vejít do auta.
Stáli pak venku, mezi nimi ta neforemná krabice, oba trochu naštvaní a zároveň směšní. A Jitce v tu chvíli blesklo hlavou: tak tohle je ono. Ne slavnostní večeře při svíčkách. Ne velká slova, která dobře znějí. Ale krabice na chodníku, hádka o polici a vrzající parkety doma.
Skutečný život.
Dušan Sedláček jí napsal krátkou zprávu v den, kdy byly definitivně vyrovnány všechny platby:
„Gratuluji. Zvládla jste to se ctí.“
Jitka si tu větu přečetla dvakrát. Potom telefon zamkla a položila stranou.
Se ctí.
Možná ano.
Na Karla už nemyslela často. Jen občas, letmo, jako si člověk vybaví knihu, kterou kdysi dávno dočetl a vrátil do police. Bez vzteku. Bez bolesti. Prostě něco, co bylo — a skončilo.
Život se ukázal být větší než těch devět společných let.
A ten papír z tiskárny, který jednoho dubnového rána náhodou zvedla, ve skutečnosti nic nezničil. Jen otevřel dveře, ke kterým Jitka měla už dávno dojít sama.
Ještě že se tehdy ten notář ukázal jako člověk na její straně.