Bývalý manžel si přišel pro dokumenty a málem se udusil závistí, když viděl, jak bez něj žiju
Petr Švec vytáčel číslo své bývalé ženy s výrazem člověka, kterého nečeká obyčejný telefonát s Lenkou Bednářovou, ale spíš povinnost zakousnout se do citronu, zapít ho octem a ještě nahlas přiznat, že její život se po rozvodu kupodivu nezhroutil.
Od rozvodu uběhly tři měsíce.
Na papíře stálo, že si „povahově nevyhovovali“.
Ve skutečnosti šlo o něco mnohem prostšího: Petr Švec, pedagog s ambicemi okresního Casanovy, se až příliš nadšeně věnoval svým studentkám. V určité chvíli si nejspíš spletl katedru s osobním katalogem zábavy.
Lenka Bednářová přitom netušila jen matně.
Jednoho dne se kvůli nízkému tlaku vrátila domů dřív a ve vlastním bytě narazila na výjev tak odporný, že se za něj snad styděly i pantofle u dveří.
Na pohovce seděla studentka Natálie Mladýová. Dlouhé řasy, vykulené oči a rozum zjevně na dovolené.
Vedle ní Petr.
Uvolněný.
Spokojený sám se sebou.
S výrazem muže, který má za to, že manželská věrnost je zastaralá funkce, něco jako pevná linka v předsíni.
Když Lenka zůstala stát mezi dveřmi, Petr se ani nepokusil předstírat stud.
Právě naopak.
Choval se, jako by nebyl přistižen při nevěře v cizím — tedy v jejím — bytě, ale jako by mu někdo nezdvořile přerušil vědecký pokus na téma, kolik ponížení jedna žena vydrží ještě před obědem.
„Tak ses to dozvěděla,“ pronesl bez zájmu. „Možná je to tak lepší.“
Pak se bez mrknutí oka otočil ke své Natálii a dodal:
„Až dostuduješ, vezmu si tě.“
Natálie se rozzářila, jako by právě získala Nobelovu cenu, a ne pochybné ujištění od chlapa, který už jednou nezvládl ani zákonné manželství.
„Opravdu, Petře Šveci?“ vypískla.
„Opravdu,“ odpověděl shovívavě. „A tady mi říkej prostě Petře.“
Právě po tomhle ho Lenka vyhodila.
Téměř slavnostně.
I s věcmi.
I se zbytky jeho sebeúcty.
A také s jeho neotřesitelným přesvědčením, že bez něj vydrží nanejvýš týden a potom se připlazí zpátky, plačíc nad účty za bydlení.
„Beze mě skončíš, ty hloupá!“ křičel tehdy, zatímco sbíral ponožky s takovým dramatem, jako by neodcházel z bytu, ale opouštěl zlatý věk vlastní geniality.
„Neskončím,“ odpověděla Lenka suše.
„A z čeho chceš živit dceru?“ pokračoval. „Ještě ti ji vysoudím. Dokážu, že jsi hysterka a chudinka bez prostředků!“
Lenka tehdy mlčela.
Protože když z bytu odchází muž, který vás podváděl se studentkou, vyhrožuje vám odebráním dítěte a přitom je skálopevně přesvědčený, že z celé situace vyšel jako vítěz, nemá už hádka žádný smysl.
V takové chvíli se dá buď smát.
Nebo volat odborníky.
Rozvod se vlekl.
Kvůli dceři.
Kvůli jeho ješitnosti.
A kvůli tomu, že Petr se až do poslední chvíle tvářil, jako by nebyl vyhozen, nýbrž jako by bývalé ženě velkoryse daroval svobodu, aby pak mohl všem kolem vykládat, že od ní odešel z morálních důvodů.
Za jejími zády ji pomlouval s takovou vervou, jako by mu za to někdo vyplácel druhý plat.
Známým tvrdil, že mu prý byla nevěrná.
Že byla špatná manželka.
Že si nevážila velkého muže vědy.
Že se „v manželství s ní nedalo dýchat“.
Přitom v manželství s ním nešlo ani v klidu otevřít lednici, aniž by člověk nevyslechl přednášku o tom, jak těžký život má nedoceněný génius s platem smutného knihovníka.
Výživné posílal směšné.
Zato nabubřelosti měl tolik, že kdyby se dala zpeněžit, Lenka by si už dávno koupila druhé patro.
A teď, tři měsíce po rozvodu, si tenhle akademický páv najednou vzpomněl, že u bývalé ženy nechal nějaké důležité podklady ke své doktorské práci.
Samozřejmě doktorské.
Protože podle Petra platí, že muž píšící doktorát má automaticky odpuštěno všechno: nevěru, hrubost i rozum na úrovni rozbitého dálkového ovladače.
Vytočil číslo.
Ve tváři měl výraz člověka, kterému už samotný telefonát připadal jako krajně nepříjemná povinnost.