Nešlo vlastně o to, že volal bývalé manželce.
Mnohem víc ho dráždila samotná skutečnost, že ta bývalá manželka pořád někde existuje. A co hůř, podle všeho možná ani neleží tváří ke zdi a netrpí dostatečně okázale.
— Prosím, — ozvala se Lenka Bednářová naprosto klidným hlasem.
Ani náznak rozechvění.
Žádná uražená pachuť.
Dokonce ani to obvyklé, opatrné: „Haló, Petře?“
A právě tím ho nečekaně píchla do ega.
— Potřebuju si vyzvednout svoje dokumenty, — pronesl tónem úředníka z finančního úřadu, který právě přišel sepsat gauč do exekuce.
— Myslela jsem, že sis odnesl všechno.
— Neodnesl. Dneska v sedm se stavím.
Řekl to tak, jako kdyby neoznamoval návštěvu, ale slavnostní příjezd hlavy státu.
Jenže místo poslušného „dobře, samozřejmě“ uslyšel odpověď, která mu v hlavě zřejmě nepatrně rozhodila všechny dosavadní jistoty.
— V tu dobu nebudu doma, — sdělila mu Lenka stejně vyrovnaně.
— Jak jako nebudeš doma? — zarazil se. — A kde teda budeš?
— Do toho ti už nic není. Přijď zítra v poledne.
A zavěsila.
Zavěsila.
Jemu.
Petru Švecovi.
V tu chvíli se někde v odlehlé části vesmíru určitě rozezněl poplašný smyčcový doprovod.
Protože něco takového si předtím nikdy nedovolila.
Během manželství se Lenka vždycky přizpůsobila.
Uhnula.
Urovnala.
Polkla, co bylo potřeba spolknout.
A teď najednou nebude doma.
A ještě k tomu to mrazivé: „do toho ti nic není“.
Petr byl dotčen až do nejjemnějších vláken svého křehkého mužského sebevědomí.
„Kde by asi tak mohla být?“ vztekal se v duchu. „Snad nelítá po rande, když je jí přes čtyřicet. Na takovou slepici by se přece nikdo střízlivý ani nepodíval.“
A právě v tu chvíli si život, jako obvykle, začal protahovat prsty.
Protože život má zvláštní slabost pro trestání mužů, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že žena po pětatřicítce a po rozvodu má povinnost posadit se k oknu, zachumlat se do deky a malou lžičkou dojíst vlastní zoufalství.
Petr dorazil k domu své bývalé ženy přesně.
Lenka tam opravdu nebyla.
Nejdřív tomu odmítal uvěřit.
Pak se rozzuřil.
A nakonec se usadil na lavičce před vchodem s výrazem člověka, kterého vesmír osobně urazil a ještě mu odmítl podat vysvětlení.
Dokonce zavolal dceři.
Jenže dcera, chytré děvče, měla otce už nějakou dobu na černé listině.
Petr tedy seděl, vnitřně bublal a v hlavě si už skládal další verzi příběhu o tom, jak „Lenka schválně dělá drahoty“.
Vtom u domu zastavilo auto.
Ne autobus.
Ne levné taxi.
Ale pěkné, draze vypadající auto, u kterého bylo zřejmé, že si ho člověk neplete s nákupním vozíkem.
Dveře se otevřely a vystoupila Lenka.
V náručí držela obrovskou kytici růží.
Měla na sobě elegantní šaty.
Vlasy upravené.
Na tváři úsměv ženy, která večer zjevně nestrávila ve společnosti ovladače a tiché sebelítosti, nýbrž někde, kde jí bylo velmi dobře.
A hlavně vypadala přesně tak, jak vypadají bývalé manželky, které život nerozdrtil, ale naopak vybrousil do lepší podoby.
Petr vyskočil tak prudce, jako by se mu v těle právě spustil vestavěný detektor závisti.
Lenčin úsměv zmizel ve chvíli, kdy ho zahlédla.
— Co tady děláš? — zeptala se chladně.
— Říkal jsem ti to. Potřebuju ty dokumenty.
— A já jsem ti řekla, že nebudu doma.
— Od koho máš ty kytky? — vyhrkl tak rychle, že ani nestihl předstírat nezájem.
Lenka si ho změřila dlouhým, skoro líným pohledem.
— To je zajímavé. Po tolika letech tě na mně konečně něco zaujalo.
Cuklo mu ve tváři.
— Myslím to vážně.
— Já ne, — odvětila. — Vezmi si svoje papíry a zmiz.
Vyšli nahoru do bytu.
A tam Petra čekala druhá rána toho večera.
Byt se změnil.
Ne způsobem „někdo přesunul křeslo a koupil nový ubrus“.
Ne.
Tohle už nebylo obydlí ženy, kterou opustil a která měla podle jeho scénáře tiše chátrat mezi starými hrnky a vybledlými záclonami.
Byl to prostor, do kterého člověk vstoupil a měl chuť si s úctou zout boty už na prahu.
Vkusná rekonstrukce.
Nový nábytek.
Příjemné osvětlení.
Drahé drobnosti, které nepůsobily okázale, ale jistě.
Nikde ani stopa po té unavené domácí šedi, ve které se kdysi Petr důležitě procházel jako samozvaný vládce kuchyně, pohovky a všeho mezi tím.
— Kde jsi na tohle vzala peníze? — zeptal se a rozhlížel se kolem takovým pohledem, jako by ho stěny osobně zradily.
Lenka beze slova přešla ke skříni, vytáhla složku a podala mu ji.
— Máš, pro co sis přišel?
— Stejně mi to řekni, — zatvrdil se. — Odkud se to všechno vzalo?
— Petře, — pronesla velmi klidně, — teď ti prozradím jedno strašné tajemství. Ukázalo se, že když se z bytu odneseš ty, najednou se v něm začne uvolňovat překvapivě mnoho místa.