A nejen místa. Najednou je tam i víc vzduchu. A kupodivu také víc peněz.
Petr na ni zůstal hledět.
A někde hluboko v něm, poprvé po velmi dlouhé době, se pohnulo cosi mimořádně nepříjemného.
Svědomí to nebylo, samozřejmě.
Na svědomí tam už dávno nezbylo vybavení.
Ne.
Byla to závist.
Hutná.
Trpká.
S tou dobře známou pachutí mužského zděšení: „Ona se beze mě… vážně má líp?“
A to byl teprve začátek.
Bývalý manžel se rozhodl zjistit, kdo Lence nosí růže, a během toho se o jejím životě dozvěděl mnohem víc, než byl jeho charakter schopný unést.
Petr Švec stál uprostřed bytu, který už mu nepatřil, v ruce svíral složku a tvářil se jako člověk, jehož právě přejela rekonstrukce s dobrým vkusem.
Rozhlížel se kolem sebe tak usilovně, jako by doufal, že někde objeví něco uklidňujícího.
Třeba vrstvu prachu na polici. Odchlípnutou lištu. Sáček levných těstovin z akce. Ženské zoufalství schoulené v rohu.
Jenže nic takového se nekonalo.
Právě naopak.
Byt už nepáchl nakyslou rodinnou únavou, ani jeho ponožkami. Voněl čistotou, drahým parfémem a pravdou, která pro něj byla vyloženě nesnesitelná: bez něj to tady prokouklo.
A hodně.
Vešel do obýváku.
Stála tam nová pohovka.
Ne ta stará, na které kdysi dokázal ležet s výrazem muže, jenž samotnou svou přítomností zásadně obohatil dějiny nábytkářského průmyslu.
Kdepak.
Nová.
Světlá.
Elegantní.
A zjevně neurčená pro pány, kteří podvádějí manželku se studentkami a pak se vracejí pro papíry jako nepovedený zvrat v laciném seriálu.
— Odkud máš peníze? — zopakoval, tentokrát tišeji, zato s mnohem větším vnitřním utrpením.
Lenka vložila kytici do vázy.
Pomalu.
Půvabně.
S přesně tou nenucenou grácií ženy, která moc dobře ví, jak silně právě ty růže drásají nervovou soustavu jejího bývalého muže.
— Petře, vzal sis svoje dokumenty? — zeptala se, aniž by se otočila.
— Vzal. Ale o to nejde. Ptám se, kde jsi vzala na rekonstrukci. Na nábytek. Na auto s řidičem. Co to má celé znamenat?
Lenka se konečně obrátila.
A usmála se.
Ne něžně.
Ne zlomyslně.
Spíš tak, jak se dospělí usmívají na děti, které právě poprvé zjistily, že se Země netočí kolem nich.
— A k čemu ti ta informace bude? Aby se ti líp spalo? Nebo aby ses naopak už vůbec nevyspal?
Petr stáhl obličej.
— Prosím tě, nepřeháněj. Jen jsem se zeptal.
— Poprvé za celé naše manželství? To je skoro dojemné.
Začal přecházet po pokoji.
Prsty přejel po opěradle křesla.
Posadil se.
A hned zase vyskočil.
Zřejmě pro něj bylo fyzicky nemožné spočinout v pohodlí, které vzniklo bez jeho účasti.
— Ty někoho máš? — vyhrkl nakonec.
Tak tady to bylo.
Ne svědomí.
Ne lítost.
Rovnou podstata věci: kdo se opovážil zvednout ze země něco, co on sám kdysi odhodil, ale najednou to zase začal považovat za své území.
Lenka si ho prohlédla s lehkým údivem.
— Petře, v jaké roli se mě na to teď ptáš? Jako bývalý manžel? Jako vyšetřovatel cizího štěstí? Nebo jako člověk, kterého náhle urazilo, že ta „slepice“ po rozvodu nesedí sama na balkoně a nečeká na zázrak?
Zrudl.
— Takhle jsem to nemyslel.
— Opravdu? A já měla za to, že sis zase nepřišel pro dokumenty, ale pro důkaz, že se mi po tobě žije špatně.
Mlčel.
Protože přesně kvůli tomu vlastně přišel.
Nevědomky.
Ošklivě.
Ale až bolestně typicky pro některé muže po rozvodu.
Spousta takových Petrů totiž svou ženu zpátky nechce.
Kdepak.
Oni ji ani nepotřebují.
Potřebují jen, aby trpěla správným, pro ně přijatelným způsobem. Bez nich, ano. Ale rozhodně hůř.
A tady najednou rekonstrukce. Květiny. Šaty. Auto.
Tohle už nebyl rozvod.
Tohle byl útok na celou jeho životní víru.
— Stejně mi to řekni, — procedil tvrdohlavě. — Od koho jsou ty kytky?
Lenka udělala pár kroků k němu.
Založila si ruce na prsou.
A pronesla to s tím líným klidem, který sebejisté muže dokáže rozzuřit víc než křik:
— Od muže, který ví, že ženám se květiny nedávají jen na pohřbu manželství.
Petr zamrkal.
Pak se ušklíbl.
Velmi nepřesvědčivě.
— Vtipné. A kdo to je? Další „úspěšný podnikatel“? U takových je to většinou jasné.
Lenka se tiše zasmála.