— Ano, s těmi úspěšnými je to vlastně jednodušší, — podotkla měkce. — Aspoň nemusejí milence vykládat, že jakmile obhájí doktorát, začne to mezi nimi být „doopravdy vážné“.
Petr Švec sebou nepatrně cukl.
Zásah to byl nutno uznat přesný jako chirurgický řez.
Protože ano — Natálie Mladýová, ta studentka třetího ročníku s výrazem dívky, která už si v hlavě zkouší podpis s jeho příjmením, pořád čekala, až Petr Švec splní své velké akademicko-romantické sliby.
Jenže se objevil jeden drobný problém.
V době, kdy už bylo po rozvodu, Petr pomalu začínal chápat, že žít s okouzlenou studentkou je příjemné jen do chvíle, než člověk zjistí, že i ona jí, vyžaduje pozornost, žárlí, a co bylo nejhorší — mluví.
Hodně.
Neúnavně.
A téměř výhradně o sobě.
Svatba se mu proto začala vzdalovat z horizontu stejně rychle jako dobrá nálada po jejím třetím nočním telefonátu.
Nahlas to ovšem přiznat nemohl.
Znamenalo by to totiž říct si do očí, že rozbil manželství kvůli ženě, která mu teď ve dvě ráno volá s otázkou, proč dal srdíčko pod fotku jiné studentky.
A tak si Petr dál držel pózu osudového muže, i když zvenčí stále víc připomínal vyčerpaného pedagoga, kterého život potrestal za přebujelé ego a snadný přístup k posluchárnám.
— Já tomu prostě nerozumím, — zamumlal nakonec. — Jak se ti tohle všechno povedlo?
Lenka Bednářová se zatvářila, jako by se nad tím musela hluboce zamyslet.
— Bylo to nesmírně náročné, — přikývla. — Nejdřív jsem přestala živit dospělého zrádce. Potom jsem mu přestala prát ponožky. A nakonec jsem přestala dotovat jeho ješitnost. Nedovedeš si představit, kolik energie se tím člověku najednou vrátí.
Petr prudce vydechl nosem.
— Ty jsi vždycky uměla být jedovatá.
— Ne, Petře. Jen jsem se uzdravila.
Právě v tu chvíli se ozval zvonek u dveří.
Lenka sebou ani neškubla.
Jen pohlédla na hodinky a s klidem, který Petra znepokojil ještě víc, pronesla:
— Výborně. Přesně na čas.
— Kdo to je? — zbystřil okamžitě.
— Někdo, do koho ti už opravdu nic není.
Došla ke dveřím a otevřela.
Na prahu stál muž.
Vysoký.
Vyrovnaný.
Skvěle oblečený.
Měl ten tichý, jistý výraz, který muže Petrova typu dokáže rozhodit během jediné vteřiny. Bylo z něj patrné, že si svou cenu nepotřebuje vydupávat hlasitými větami. Prostě ji měl.
V jedné ruce držel krabičku z dobré cukrárny, v druhé menší kytici.
Petr ztuhl.
Muž se nejprve podíval na něj, potom na Lenku.
— Nepřišel jsem nevhod? — zeptal se klidně.
— Naopak, — odpověděla Lenka. — Bývalý manžel se jen zastavil pro dokumenty. Už odchází.
To „už odchází“ zasáhlo Petra skoro hůř, než kdyby ho vystrčila na chodbu smetákem.
— Rozumím, — kývl muž. — Dobrý večer.
A tím to skončilo.
Žádná scéna.
Žádné naparování.
Žádné teatrální: „Teď jsem tu já.“
Právě proto se Petr cítil ještě mizerněji.
Nejbolestivější nebylo, že Lenka někoho má.
Horší bylo, že ten někdo vypadal jako člověk, kterého by ani nenapadlo se s Petrem porovnávat. Jako by hráli každý úplně jinou ligu.
— Tak tedy… — procedil Petr a pevně sevřel složku s papíry. — Nebudu rušit.
Lenka přikývla.
Zdvořile.
Přesně tím způsobem, jakým se člověk loučí s kurýrem, nepovedeným omylem nebo etapou života, která už dávno měla skončit.
Petr došel až ke dveřím.
Tam se ale neudržel.
Ohlédl se přes rameno a vypustil poslední jedovatost, kterou v sobě našel:
— Moc se neraduj. Takoví dlouho nevydrží.
Lenka se jen pousmála.
Odpovědět však nestihla.
Nově příchozí muž ji předběhl.
Bez zvýšení hlasu.
Skoro laskavě.
— Nemějte obavy, — řekl Petrovi. — Nejsem studentka třetího ročníku. Moje nervová soustava toho unese víc.
Nastalo ticho.
Lenka na okamžik zavřela oči, aby se nerozesmála příliš nahlas.
Petr stál u dveří s výrazem člověka, kterého právě jedinou větou proměnili v legendu celé fakulty.
Pak odešel.
Beze slova.
A překvapivě rychle.
Už se ani nepokusil zachraňovat zbytky důstojnosti.
Jakmile za ním zapadly dveře, Lenka se konečně rozesmála.
Opravdu.
Lehce.
S radostí, která se nedala předstírat.
Protože někdy není nejlepší pomstou hádka, slzy ani dlouhý proslov plný výčitek.
Někdy je největší pomsta docela prostá.
Dobrý život.
S opraveným bytem.
S růžemi ve váze.
S mužem, který si neplete lásku s nafoukaností.
A s bývalým manželem, jenž si jednoho dne přišel pro dokumenty, ale odcházel s těžkým poznáním, které se mu usadilo někde hluboko pod žebry.
Že největším výsledkem jejich rozvodu nebyla jeho svoboda.
Bylo jím její štěstí bez něj.