Petra seděla v křesle u okna a upřeně hleděla na displej mobilu. Zpráva z neznámého čísla dorazila už před hodinou, jenže ona se pořád nedokázala vzpamatovat.
„Dobrý den. Chápu, že to bude znít divně, ale musím vám to říct. Váš manžel není na služební cestě. Je se mnou v Chorvatsku, ve Splitu. Promiňte, netušila jsem, že je ženatý. Všimla jsem si fotek ve vašem telefonu.“
Pod textem bylo několik snímků. Tomáš v kraťasech na pláži. Tomáš s koktejlem v ruce. Tomáš, který objímal mladou blondýnku, zatímco se za nimi lesklo moře.
„Mami, co bude dneska k večeři?“ nakoukla do pokoje desetiletá Eliška.
Petra sebou nepatrně trhla, ale donutila se k úsměvu.
„Udělám těstoviny, zlatíčko. Běž si zatím dodělat úkoly, ano?“
Jakmile dcera odešla, Petra otevřela bankovní aplikaci. Rodinná karta, ze které platili společné výdaje, byla propojená s účtem, k němuž měl Tomáš přístup. Správně by teď žádné útraty dělat neměl. Vždyť byl přece „na služební cestě“, údajně na důležitých jednáních v Praze.
Prošla poslední transakce. Nákup v duty free obchodě na letišti. Potom platba v baru ve výši dvou tisíc korun — už ve Splitu. Hotel. Restaurace. Další restaurace. Wellness salon.
Petra přešla do nastavení a jednu kartu po druhé zablokovala. Hlavní, na kterou chodila výplata. Rodinnou debetní. I kreditní kartu. Tlačítko „zablokovat“ mačkala chladně a klidně, skoro bez třesu v prstech.
„Tak uvidíme, jak si budeš užívat dál, drahoušku,“ zašeptala.
Telefon zazvonil o tři hodiny později. Petra zrovna seděla s Eliškou nad matematikou a vysvětlovala jí slovní úlohu.
„Zlatíčko, dojdi si prosím dát čaj a sušenku. Hned jsem zpátky.“
Přijala hovor, ale neřekla ani slovo.
„Petro! Petro, slyšíš mě?“ Tomášův hlas zněl vyplašeně. „Nefungují mi karty! Sedím tady v restauraci a nemůžu zaplatit účet!“
„Opravdu? To je tedy hrozné,“ odpověděla Petra klidně, téměř lhostejně.
„Petro, tohle není legrace! Ztrapňuju se před kolegy! Udělala jsi něco s kartami?“
„A kde přesně jsi, Tomáši?“
„Vždyť jsem ti říkal, že v Praze. Na jednání. Teď večeříme s partnery.“
„V Praze,“ zopakovala pomalu. „A jaké tam máte počasí?“
„Cože? Jaké počasí? Petro, co s tím má společného počasí? Okamžitě ty karty odblokuj!“
„Víš, Tomáši, mně se nechce.“
Na druhém konci se rozhostilo ticho.
„Co to meleš?“ Jeho hlas ztvrdl. „Řekl jsem, abys je odblokovala.“
„Nebo co? Přiletíš ze Splitu a uděláš mi scénu?“
Tentokrát pauza trvala ještě déle.
„Odkud ty… kdo ti…“ Tomáš se zadrhl a na okamžik úplně ztratil řeč.
„Na tom nezáleží. Podstatné je, že to vím. Takže služební cesta. Jednání. Zaplať si romantickou večeři pro dva sám, miláčku. Vždyť jsi tam přece s kolegy.“
„Petro, počkej, já ti to vysvětlím…“
„Nemusíš. Nechci to poslouchat. Užij si dovolenou, Tomáši. Jen ne za moje peníze.“
Ukončila hovor a vypnula zvuk. Ruce se jí třásly, srdce jí bušilo tak prudce, až ji z toho bolelo na hrudi, ale uvnitř se rozléval zvláštní pocit. Nebyla to už jen bolest. Spíš ledová, ostrá zuřivost.
První zprávy začaly chodit asi za pět minut. Nejdřív v komunikátoru.
„Petro, vždyť chápeš, že to nic neznamená.“
„Já ti to fakt dokážu vysvětlit.“
„Byla to hloupost, chvilkové selhání.“
„Nedělej z toho drama, jsme dospělí.“
„PETRO, ODBLOKUJ TY KARTY.“
Petra je četla a jednu po druhé beze slova mazala. Pak si vzala notebook a přihlásila se do jejich společného internetového bankovnictví. Tomáš neměl nejmenší tušení, že zná všechna hesla. V peněžních záležitostech byla vždycky pečlivější než on.
Převedla všechny prostředky ze společného účtu na svůj osobní. Nebyly to jen její peníze — Tomáš sice vydělával víc, ale ona také pracovala a do domácnosti dávala minimálně stejně velký díl. Ať si teď poradí sám.
Mobil zavibroval. Videohovor.
Petra stiskla „přijmout“. Na displeji se objevila Tomášova zarudlá tvář. Evidentně stál někde venku a za jeho zády se rýsovaly palmy.
„Ty mrcho, proč jsou ty karty zablokované?“ zařval bez pozdravu.
„Ahoj, drahý. Vidím, že jsi v Praze. Ty palmy vypadají opravdu velmi pražsky.“
„Petro, přestaň! Mluvím vážně! Máš vůbec představu, do jaké situace jsi mě dostala?“
„Do jaké situace? Do stejné, do jaké jsi dostal ty mě a naši dceru? Když jsi mi nalhal služební cestu a odjel sis k moři vyspat se s milenkou?“
„Neřvi! Eliška tě uslyší!“
„Ty neřvi. Já jsem doma s naší dcerou a pomáhám jí s úkoly. Ty jsi ve Splitu s blondýnkou. Takže mě laskavě nepoučuj.“
Tomáš si přejel dlaní po obličeji. Bylo vidět, jak se snaží ovládnout.
„Dobře. Dobře, Petro. Jsem vinen, chápu to. Promluvíme si, až se vrátím. Ale teď, právě teď, potřebuju peníze. Rozumíš? Já tady…“
„Ty tam máš svoji kamarádku. Ať ti pomůže ona. Nebo má třeba bohatého tatínka. Zkus poprosit jeho.“
„Petro, nechovej se jako dítě! Jsou to přece i moje peníze!“
„Byly. Teď přemýšlej, jak se z toho dostaneš.“
„Co to s tebou je?“ vybuchl Tomáš skoro hystericky. „Nikdy jsi taková nebyla! Vždycky jsi byla chápavá, mírná…“
„Tak jsem se změnila. To se stává.“
„Mám tady hotel rezervovaný na týden! Půlku už jsem zaplatil, ale zbývají mi ještě čtyři dny! Jestli nezaplatím, vyhodí mě!“
„Tvůj problém. Ne můj.“
„Petro…“ Jeho hlas náhle změkl, skoro prosil. „Petruško, miláčku… Vzpomeň si, jak jsme se poznali. Jak jsem se o tebe snažil. Opravdu si myslíš, že tě nemiluju?“