Petra na okamžik zavřela oči. Jeho hlas v ní kdysi dokázal rozechvět všechno měkké a důvěřivé. Teď zněl jen jako další pokus, jak ji přimět ustoupit.
„Nevím, Tomáši,“ řekla tiše. „Možná mě miluješ. Nějakým svým způsobem. Jenže mně už taková láska nestačí.“
„Nestačí?“ vyhrkl dotčeně. „Vždyť jsem se o tebe vždycky staral! Máme hezký byt, auto, nemusela bys ani chodit do práce!“
„Ale já do práce chodím,“ připomněla mu. „A na ten byt i na auto jsme dávali peníze oba. Nebo sis snad nevšiml, že jsem tři roky táhla dvě zaměstnání, jen abychom rychleji splatili hypotéku?“
„Co s tím má tohle společného?“
„Všechno,“ odpověděla ostřeji. „Chováš se, jako bych ti měla být za něco vděčná. Jako bys měl nárok odjet si za zábavou, protože přece živíš rodinu. A já bych měla mlčet, přivírat oči a ještě být ráda, že se vůbec někdy vrátíš domů.“
„Takhle jsem to nemyslel…“
„Ale myslel. Přesně takhle. A víš co, Tomáši? Mám toho dost. Už mě unavuje být ta pohodlná. Ta, která všechno chápe. Ta, která vždycky najde omluvu.“
Chtěla hovor ukončit, jenže Tomáš najednou vykřikl:
„Počkej! Aspoň mi řekni, jak ses to dozvěděla?“
Petra se hořce pousmála.
„Napsala mi tvoje přítelkyně. Ukázalo se, že netušila, že jsi ženatý.“
„Lucie ti napsala?“ Hlas mu přeskočil do podivně tenkého tónu.
„Takže Lucie,“ zopakovala Petra pomalu. „Hezké jméno. Ano, Lucie. Nejspíš uviděla ve tvém telefonu rodinné fotky a došlo jí, že bych měla znát pravdu. Asi se v ní hnulo svědomí.“
„Ta mrcha…“
„Ne, Tomáši,“ přerušila ho chladně. „Mrcha je někdo, kdo ví, že rozbíjí rodinu, a je mu to jedno. Ona to nevěděla. Takže jestli je tady někdo mrcha, jsi to ty.“
„Petro, poslouchej mě. Nic to neznamenalo. Prostě… potřeboval jsem vypnout. Chápeš? Od práce, od domácnosti, od všeho. S tebou to vůbec nesouvisí.“
„Nesouvisí?“ zasmála se bez radosti. „Lhal jsi mi, vzal jsi naše společné peníze a zaplatil sis romantický výlet s jinou ženskou. A podle tebe se mě to netýká?“
„Chci říct, že jsem tě nepřestal milovat!“ spustil zoufale. „Nechci rozvod. Jsme přece rodina!“
„Na to sis vzpomněl, když sis na Bali rezervoval pokoj pro dva?“
Na druhé straně nastalo ticho. Trvalo několik vteřin, než Tomáš vydechl:
„Ne.“
Byla to alespoň upřímná odpověď. A právě v tu chvíli Petra ucítila, že se v ní cosi definitivně přetrhlo.
„Poslouchej,“ začal rychle, jako by se bál, že už mu nedá prostor. „Rozumím tomu, že se zlobíš. Máš na to právo. Ale nedělejme ukvapené závěry. Za čtyři dny se vrátím. Sedneme si, všechno probereme. V klidu, dospěle. Půjdu klidně k psychologovi, udělám cokoli. Jen teď… prosím, pomoz mi. Pošli mi aspoň něco. Jsem tady fakt v průšvihu.“
„A já podle tebe nejsem?“ zeptala se tiše. „Sedím doma s dítětem, které se ptá, kdy se tatínek vrátí ze služební cesty. Co jí mám asi říct? ‚Vydrž, zlatíčko, táta se ještě tři dny bude potulovat po Bali s tetou Lucií‘?“
„Prosím tě, takhle ne.“
„Víš, co bolí nejvíc, Tomáši? Nejen to, že jsi mě podvedl. I když i to bolí strašně. Nejhorší je, že jsi ze mě dělal hlupačku. Myslel sis, že ti spolknu tu ubohou výmluvu o pracovní cestě. Že si vezmeš rodinnou kartu, budeš z ní v klidu platit, a ani tě nenapadne, že si toho všimnu. Jako by mě nikdy nemohlo napadnout něco zkontrolovat.“
„Nemyslel jsem, že to budeš kontrolovat,“ zamumlal. „Nikdy jsi to nedělala.“
„Protože jsem ti věřila. Byla jsem pitomá.“
„Nejsi pitomá. Ty… Bože, Petro, co mám ještě říct?“
„Nic.“ Petra se narovnala, i když ji kolena zradila a skoro se třásla. „Sbohem, Tomáši. Až se vrátíš, promluvíme si o tom, jak budeme žít dál. Tím myslím každý zvlášť.“
„Petro!“
Ukončila videohovor. Prsty se jí klepaly tak prudce, že jí mobil vyklouzl z ruky a spadl na pohovku. Petra si oběma dlaněmi zakryla obličej a rozplakala se tak, že nemohla popadnout dech.
„Mami, proč brečíš?“ ozvalo se ode dveří.
Eliška tam stála s hrníčkem v rukou. V jejích velkých očích se mísil strach a bezradnost.
Petra si spěšně setřela slzy z tváří.
„To nic, sluníčko. Jen jsem se dívala na smutný film.“
„Ale měla jsi v ruce telefon.“
Její chytrá holčička. Všímala si víc, než si Petra přála.
„Bylo to smutné video,“ pokusila se o úsměv. „O pejskovi. Něco jako Hačikó, víš?“
„Aha.“ Eliška sice nevypadala, že jí úplně uvěřila, ale dál se nevyptávala. „Mami, a kdy se vrátí táta?“
Petře se sevřelo hrdlo.
„Za čtyři dny. Tak, jak měl.“
„Můžu mu zavolat?“
„Zavoláme mu zítra, ano?“ pohladila ji po vlasech. „Je tam jiný čas, teď už je na něj pozdě.“
Když Eliška odešla zpátky do svého pokoje, Petra chvíli jen seděla bez hnutí. Potom vzala telefon a otevřela konverzaci s Lucií. Ano, číslo tam pořád bylo.
„Děkuji, že jste mi napsala. Už jsem si to s ním vyjasnila.“
Odpověď dorazila téměř okamžitě.
„Je mi moc líto, jak to dopadlo. Opravdu jsem nevěděla, že je ženatý. Tvrdil mi, že je rozvedený a že dceru vídá jen o víkendech. Když jsem viděla fotky, kde jste všichni spolu vypadali tak šťastně, pochopila jsem, že mi lhal.“
Petra se zadívala na obrazovku a pomalu vyťukala:
„Lhal hodně. Vám, mně. Možná i sám sobě.“
„Co teď budete dělat?“
„Zatím nevím. Ale jedno vím jistě. Nebudu předstírat, že se nic nestalo.“
Chvíli bylo ticho, pak přišla další zpráva.
„Kdyby něco, už jsem si sbalila věci. Řekla jsem mu, že odjíždím. Nejdřív mě přemlouval, ať zůstanu, pak začal řešit karty a peníze.“
„Ať si aspoň jednou vyzkouší, jaké to je, když se člověku rozpadnou plány.“
„Přeju vám hodně sil. Upřímně.“
Petra odložila mobil vedle sebe. Bylo to zvláštní. Psát si s milenkou vlastního manžela. Jenže Lucie zřejmě také naletěla. Možná byly v téhle historce obě podvedené.
Ne. Petra tu myšlenku po chvíli odmítla. Ne úplně stejně. Lucie si zabalí kufr, odjede a časem půjde dál. Petře zůstane rozbitá rodina, dítě a otázka, jak Elišce vysvětlit, že máma s tátou už nebudou spolu.
Tu noc nemohla usnout. Ležela na zádech, oči upřené do stropu, a v hlavě se jí pořád dokola přehrávaly poslední roky. Kdy se to vlastně pokazilo? Kdy se od ní Tomáš začal vzdalovat?
Anebo byl takový odjakživa, jen ona nechtěla vidět drobné lži, nedořečené věty a pozdní návraty z práce? Vždycky mu věřila. Vždycky pro něj našla omluvu. Je unavený. Má toho moc. Je pod tlakem.
Vtom ji z přemítání vytrhl telefon.