Zavibroval. Na displeji se objevila zpráva od Tomáše.
„Petro, prosím tě. Aspoň dva a půl tisíce mi pošli. Zítra musím zaplatit taxi na letiště a změnit letenku. Vrátím se dřív, ještě dneska to přebookuju. Nebudu čekat další čtyři dny. Přiletím zítra a všechno si v klidu řekneme.“
Petra na ta slova dlouho hleděla. Pak otevřela bankovní aplikaci a poslala mu tisíc dvě stě padesát korun.
„To máš na taxi a jídlo. Víc ne. O další peníze si neříkej.“
Odpověď dorazila téměř okamžitě.
„Děkuju. Fakt děkuju, Petro. Zítra budu doma.“
„Dobře.“
„Dám to do pořádku. Slibuju.“
Na to už Petra neodepsala. Tomášovy sliby pro ni v tu chvíli neměly žádnou váhu. Byla to jen slova, která už slyšela tolikrát, že se z nich vytratilo všechno, co kdysi mohlo znít přesvědčivě.
Ráno se Eliška chystala do školy a u toho si vesele povídala o něčem, co se týkalo spolužaček, výtvarné výchovy a nějaké zapomenuté svačiny. Petra mezitím připravovala snídani skoro bezmyšlenkovitě. Kaše, namazané chleby, čaj. Ruce pracovaly samy, zatímco hlava byla pořád někde úplně jinde.
— Mami, proč jsi tak smutná? — zeptala se najednou Eliška.
Petra se pokusila usmát.
— Jen jsem se moc nevyspala, zlatíčko.
— Kvůli tátovi?
Hrnek, který držela v ruce, se na okamžik zastavil ve vzduchu.
— Proč tě to napadlo?
Eliška pokrčila rameny, ale oči měla vážné.
— Včera jste se hádali. Slyšela jsem vás.
Petře se sevřelo hrdlo. Bože, děti možná nerozumí všem slovům, ale atmosféru vycítí vždycky. Napětí, ticho, bolest za zavřenými dveřmi. Nic z toho před nimi člověk doopravdy neschová.
Přisedla si k dceři a vzala ji za ruku.
— Poslouchej mě, ano? Dospělí někdy řeší těžké věci. Někdy spolu mluví ostřeji, než by měli. Ale vůbec to neznamená, že tě máme míň rádi. To se nikdy nezmění. Rozumíš?
Eliška se na ni dívala přímo, bez dětského uhýbání.
— Vy se budete rozvádět?
Ta otázka dopadla mezi ně jako kámen. V jejím pohledu bylo najednou tolik dospělosti, až Petru zabolelo u srdce. Nejraději by ji objala a řekla, že všechno bude jako dřív. Jenže lež by teď byla krutější než pravda.
— Já to zatím nevím, — řekla tiše. — Možná ano. Možná ne. Ale chci, abys věděla jednu věc. Ať se stane cokoli, není to tvoje vina. Vůbec v ničem. S tebou to nemá nic společného.
Eliška pomalu přikývla.
— Já vím. Tereza od nás ze třídy říkala, že když se rozváděli její rodiče, všichni jí pořád opakovali, že za to nemůže. Ale ona to prý věděla sama. Prostě se její máma a táta přestali mít rádi.
Petra cítila, jak se jí do očí derou slzy, ale donutila se je spolknout.
— Ty jsi hrozně chytrá holčička.
— Mami… kdybyste se rozvedli, budu bydlet s tebou?
— Samozřejmě, miláčku. Se mnou. A tátu budeš vídat, kdykoli budeš chtít.
Eliška chvíli mlčela. Potom se zvedla ze židle a pevně Petru objala.
— Stejně mi z toho bude smutno. Ale zvládnu to.
Petra ji přitiskla k sobě tak silně, jak jen mohla, aniž by jí ublížila. Tady měla důvod, proč nesmí spadnout na dno. Kvůli tomuhle malému člověku, který už chápal víc, než by v jejím věku měl. Kvůli Elišce musela zůstat pevná, i kdyby se uvnitř rozpadala na kusy.
Tomáš se vrátil následující večer. Petra zaslechla cvaknutí zámku a srdce se jí okamžitě rozbušilo tak prudce, až ji to zaskočilo. Eliška byla ve svém pokoji a dělala si úkoly.
Do obýváku vešel opálený, s kufrem v ruce. Na tváři měl výraz člověka, který ví, že udělal něco neodpustitelného, ale přesto doufá, že ještě existuje cesta zpátky.
— Ahoj, — pronesl potichu.
— Ahoj.
— Je Eliška doma?
— U sebe v pokoji.
Tomáš postavil kufr ke zdi. Došel k pohovce, ale neposadil se. Jen tam stál, jako by nevěděl, co s rukama, kam se dívat a jak začít.
— Petro, já… Bože, vůbec netuším, odkud to vzít.
— Nemusíš začínat vůbec. Já už jsem ti řekla všechno, co jsem potřebovala.
— Ale musíme si promluvit. Normálně. Bez křiku.
— O čem chceš mluvit? O tom, jak jsi mě zradil? Jak ses mi díval do očí a lhal? Nebo o tom, co s tím mám teď podle tebe dělat?
Tomáš si přejel dlaní po vlasech.
— O tom, co bude dál. Petro, pokazil jsem to. Vím to. Ale přece nemůžeme jen tak zahodit všechno, co jsme měli. Jedenáct let společného života. Elišku.
— Zahodil jsi to ty ve chvíli, kdy jsi odletěl na Bali s milenkou.
— Já vím! — vyhrkl a hlas se mu zvedl. Hned se ale zarazil a ztišil. — Vím, že je to moje vina. Jen tě prosím, abychom se aspoň pokusili něco zachránit. Můžeme jít k terapeutovi. Udělám cokoli, co řekneš.
Petra se na něj dívala téměř klidně. Ten klid ji samotnou děsil.
— A co vlastně chceš, Tomáši? Abych ti odpustila? Abych se tvářila, že se nic nestalo? Jako minule?
Ztuhl.
— Jak jako… minule?
— Myslel sis, že jsem před dvěma lety o té tvé Tereze nevěděla? Věděla. Jen jsem si namlouvala, že to byl úlet. Že se vzpamatuješ. Že ti dojde, co můžeš ztratit. Dala jsem ti šanci.
— Petro, proboha…
— A ty sis zřejmě vyložil moje mlčení tak, že jsem hloupá. Že když jsem jednou přešla zradu, přejdu ji i podruhé. A potom potřetí. A klidně podesáté.
— Ne, — zavrtěl hlavou. — Tak to nebylo. Tak jsem neuvažoval.
— Tak jak tedy? Vysvětli mi to. Možná jsem opravdu nepochopila nějaké skryté pravidlo manželství.
Tomáš se konečně posadil. Lokty opřel o kolena a obličej zabořil do dlaní.
— Nevím. Asi jsem chtěl něco… silnějšího. Nějaký pocit novosti. Vzrušení. S tebou bylo všechno tak známé. Jisté. Každodenní. Byla jsi pořád tady, vždycky jsi mě chápala, vždycky jsi mě podržela. A já najednou zatoužil po něčem jiném.
Petra si sedla naproti němu a složila ruce do klína.
— Takže problém byl v tom, že jsem byla dobrá manželka?
— Ne! Takhle jsem to nemyslel.
— Jak tedy? Že jsem byla nudná? Předvídatelná? Že jsem se měla víc snažit být zajímavá?
— Petro, nepřekrucuj moje slova.
— Nepřekrucuju je. Snažím se pochopit, co jsem podle tebe měla dělat jinak, abys mi nebyl nevěrný.
Tomáš zvedl hlavu a podíval se na ni. Tentokrát v jeho tváři nebyla obrana, spíš vyčerpání.
— Nic. Ty za to nemůžeš. Je to moje slabost. Moje sobectví. Chtěl jsem si nechat rodinu a zároveň si do života přidat dobrodružství. Namluvil jsem si, že to zvládnu. Že se to nedozvíš. Že tím nikomu neublížím.
— Jenže ublížil. Mně. A Elišce ublížíš taky, až pochopí, co se děje.
— Ona to vědět nemusí! — vyskočil prudce. — Můžeme si to nechat mezi sebou.
— Vážně? Myslíš, že děti nepoznají, když si rodiče lžou? Včera se mě zeptala, jestli se rozvádíme.
Tomáš zbledl.
— A co jsi jí řekla?
— Že nevím.
V místnosti se rozhostilo tíživé ticho. Tomáš začal přecházet sem a tam. Udělal pár kroků, zastavil se, otočil a znovu přešel pokoj. Petra ho pozorovala a najednou jí připadal cizí. Jako muž, kterého znala důvěrně celé roky, a přesto ho teď viděla poprvé.
— Dobře, — vydechl nakonec. — Dobře, Petro. Chápu. Chceš rozvod. Co bude dál?
— Nevím přesně. Myslím, že bys měl nějakou dobu bydlet jinde. Aspoň než vyřešíme papíry a domluvíme se, co bude s Eliškou.
— Takže už ses rozhodla. Rozvod.
Petra se zadívala na svého manžela. Byl unavený, zmatený a najednou už nepůsobil tak sebejistě jako jindy.