„Kateřinko, prosím tě, ty se toho jídla snad ani nedotkneš?“ Jaroslava Vasiljevna se naklonila přes stůl a přitom si uhladila lesklý svetr s lurexem. „Dej si pořádně teplé. Tvůj muž má rád domácí kuchyni, nemůže přece pořád žít jen z těch tvých krabiček a studených svačin.“
„Děkuju, Jaroslavo Vasiljevno, opravdu už nemůžu,“ donutila jsem se k úsměvu, i když jsem měla rty stažené suchem. „Jedla jsem v práci.“
Tomáš seděl vedle mě a natahoval se po karafě, jako by bylo nesmírně důležité nedívat se mi do očí. Celý večer byl nějaký divný. Smál se až přehnaně nahlas vtipům svého strýce Vítka, každou chvíli kontroloval mobil a nervózně si třel dlaně o sebe. Když tchyně vstala a začala odnášet prázdné talíře, Tomáš sebou trhl, vyrazil za ní do kuchyně a při návratu nešikovně zavadil o okraj ubrusu.
Z kapsy mu vypadl těžký kovový předmět. Dopadl na podlahu a cinkl o nohu židle.
Sehnula jsem se dřív než on. U špičky mé lodičky ležel svazek klíčů na silném kroužku. Visel na něm drobný stříbrný přívěsek s šedým hliněným ptáčkem. Toho ptáčka jsem sama vymodelovala před třemi lety, když jsme otevírali první dílnu s kurzy. Byly to klíče od mé prázdné dvoupokojové garsonky v Radlické ulici. Přesně ta sada, kterou jsem Tomášovi před měsícem dala, aby dohlédl, jestli řemeslník v chodbě správně přelepuje tapety.
„Dej mi to,“ vytrhl mi klíče zpod prstů a obličej mu okamžitě zrudl skvrnami. „Nějak jsem zazmatkoval. Mám děravé kapsy.“
„Proč sis je bral sem?“ zeptala jsem se potichu a otřela si prsty do ubrousku. „Zítra je normální pracovní den. Chtěl ses tam stavit po práci?“
„No jasně,“ zamumlal, rychle strčil svazek hluboko do kapsy kalhot a začal očima hledat matku. „Je tam potřeba zkontrolovat zásuvku. Máma chtěla, abych si od strýce Vítka půjčil nářadí. Prostě na to zapomeň.“
Jaroslava Vasiljevna se vrátila s obrovským kupovaným dortem z Alberta. Krémové růže na něm se už v teple místnosti lehce rozjížděly. Tchyně zářila tak, jako by právě vyhrála čtvrt milionu korun v loterii. Barbora, její třicetiletá dcera, která seděla naproti mně, najednou prudce objala matku kolem ramen a hlasitě, aby ji slyšel celý pokoj, pronesla:
„Maminko, ty jsi ta nejlepší máma na světě. Nebýt tebe, já a Matěj bychom dál živořili v té vlhké díře u cizích lidí. Teď bude všechno úplně jinak.“
Příbuzní se rozšuměli, strýc Vítek pozvedl panáka a já se dívala na Tomáše. Upřeně zkoumal vzor tapet někde za mou hlavou. Uvnitř se mi rozlil nepříjemný, lepkavý pocit. Bylo to jako studený průvan táhnoucí ze sklepa.
„Tak na nový začátek!“ zvolala Jaroslava Vasiljevna a vítězoslavně po mně střelila pohledem. „Ať má každý svůj vlastní kout, poctivě, rodinně a bez křivd!“
Neřekla jsem nic. Jen jsem položila netknutý šálek čaje zpátky na podšálek.
PRAVIDLA CIZÍ HRY
O tři dny později jsem se ze skladu dostala domů až pozdě večer, kolem desáté. V předsíni našeho pronajatého bytu byl cítit cizí oběd. Na botníku stály krátké gumáky Jaroslavy Vasiljevny, obalené zaschlou hlínou ze zahrady. Ona sama už byla pryč, ale na kuchyňském stole se tyčila úhledná pyramida z třílitrových sklenic nakládaných okurek. Na každé sklenici byla pečlivě nalepená etiketa vystřižená ze starých novin.
Tomáš seděl u počítače a znuděně klikal myší.
„Byla tady tvoje máma?“ zeptala jsem se, když jsem si svlékala kabát. Každý pohyb mi vystřeloval tupou bolestí do beder. „Proč zase bez zavolání? Vždyť jsem tě prosila, teď mám uzávěrku kvůli daním a chodím domů úplně mrtvá.“
„Ale prosím tě, Káťo,“ ani se neotočil. „Člověk ti veze přes celé město autobusem okurky od srdce a ty hned takhle. Mohla bys mít trochu soucitu se starší ženskou. Zdržela se tu sotva pět minut. Jen donesla klíče.“
„Jaké klíče?“ zůstala jsem stát uprostřed chodby.
„No ty od Radlické. Nechával jsem je u ní, když jsem si bral to nářadí. Už jsi zapomněla?“
Vešla jsem do kuchyně a otevřela ledničku. Uvnitř ležel zbytek včerejší pizzy a načaté mléko. V žaludku se mi usadil těžký, kalný neklid. Vybavila jsem si, jak jsem si před dvěma týdny všimla, že v bytě v Radlické někdo přesunul plechovky s barvou ve velkém pokoji. Tehdy jsem si řekla, že tam před odchodem uklízel řemeslník Roman. Nechala jsem to být. Bylo pro mě snazší dělat, že jsem si ničeho nevšimla, než se pouštět do nekonečného vyptávání Tomáše. V sázce bylo otevření třetí provozovny a veškerou volnou kapacitu v hlavě mi zabíraly nájemní smlouvy, regály a dodávky materiálu. „Dobře,“ uklidňovala jsem se tehdy, „Tomáš tam přece kontroluje opravu, třeba s tím hýbal kvůli něčemu úplně obyčejnému.“ Byla to moje chyba. Těžká, hloupá chyba vyčerpaného člověka, který raději zavře oči, než aby rozpoutal hádku.
V sobotu jsme vyrazili nakupovat do supermarketu. Tomáš řídil, mračil se a pořád přejížděl z pruhu do pruhu, samozřejmě bez blinkru.
„Hele, Káťo,“ začal ve chvíli, kdy jsme uvízli v beznadějné koloně za mostem. „Barbora včera zase brečela. Majitel pokoje v tom sdíleném bytě jí zvedá nájem ze tří a půl tisíce na čtyři a půl. A alimenty od bývalého? To je k pláči, jenom nějakých sedmnáct set padesát. K tomu ve školce u Matěje pořád něco vybírají, jednou na závěsy, podruhé na pracovní sešity.“
„A co s tím hodlá dělat?“ zeptala jsem se a dívala se na šedou hromadu špinavého sněhu u silnice. „Ať si najde jiný pokoj. Nebo si vezme nějakou brigádu. V knihovně sedí na půl úvazku, času má víc než dost.“
„Jakou brigádu, prosím tě, vždyť má malé dítě!“ podrážděně trhl volantem. „Ty všechno posuzuješ podle sebe. Ty jsi naše podnikatelka, ostrá a průbojná. Jenže Barbora je jiná. Je citlivá, křehká. Máma kvůli ní v noci nespí, tlak jí každý den lítá skoro ke dvěma stovkám. Jsme přece rodina, Káťo. Tobě se podnikání rozjíždí, máš už tři provozovny.“