provozovny ti slušně vydělávají, splátky za auto jsi doplatila o půl roku dřív. Člověk by se měl chovat trochu lidsky.“
„Lidsky?“ otočila jsem k němu hlavu. „A jak si to přesně představuješ, Tomáši? Barboře kupuju Matějovi oblečení každou sezonu. K narozeninám jsem jí dala tisíc dvě stě padesát korun. Co dalšího jsem podle tebe povinná udělat?“
„Nikdo neříká, že jsi povinná,“ zamumlal a sklopil oči k telefonu. „Jenže někdo má všeho dost a někdo nemá nic. Nech to být. S tebou se o tom stejně nedá mluvit, hned se naježíš.“
Ještě téhož večera mi zavolala tchyně. Seděla jsem zrovna na gauči s notebookem na kolenou a snažila se dohledat nesrovnalost v účtenkách z e-shopu za novou várku polymerové hmoty. V tabulce mi chyběly tři tisíce korun a hlava mi třeštila tak, že jsem sotva viděla na čísla.
„Katuško, zlatíčko, ahoj,“ ozval se v telefonu hlas Jaroslavy Vasiljevny, sladký jako rozpuštěný med. „Jakpak se máš? Nepřepínáš se tam v těch svých krámcích? Musíš na sebe dávat pozor, máme tě jen jednu.“
„Dobrý večer, Jaroslavo Vasiljevno. Jde to. Stalo se něco?“
„Ale kdepak, proboha, co by se mělo stát! Jen jsem dneska pekla šátečky se zelím, Tomáš říkal, že je máš ráda. Chtěla jsem se zeptat, jestli se zítra nechystáte do Radlické. Ten opravář Roman už tam přece skončil, viď? Teď je tam určitě krásně čisto a místa je tam spousta…“
„Ano, skončil,“ odpověděla jsem a ucítila, jak se ve mně napíná neviditelná struna. „Zítra tam nepojedeme. Příští týden chci objednat úklidovou firmu a pak byt nabídnu k pronájmu. Potřebuju peníze do podnikání, chci rozšířit sortiment a našla jsem vhodný prostor na sklad.“
Na druhém konci se rozhostilo dlouhé, hutné ticho. Slyšela jsem jen tchynin hlasitý nádech a někde v pozadí zacinkalo nádobí.
„K pronájmu,“ pronesla nakonec Jaroslava Vasiljevna. Všechen cukr z jejího hlasu se rázem vytratil a zůstala jen suchá, plochá tvrdost. „Takže tam pustíš cizí lidi. Zase ti to zašpiní, zakouří, zničí nové tapety. A kvůli pár korunám ti to za to stojí?“
„Osm tisíc sedm set padesát korun měsíčně není pár korun. Je to čistý příjem, který můžu vložit zpátky do firmy.“
„No jistě,“ odkašlala si krátce a jedovatě. „Naše velká podnikatelka. Tak odpočívej. A šátečky si sním sama, když nemáte čas na matčiny dobroty.“
Hovor ukončila tak prudce, jako by telefon odhodila. Podívala jsem se na Tomáše. Ležel v ložnici na posteli a tvářil se, že ho naprosto pohltilo video na sociální síti. Obrazovka mobilu mu ve tmě svítila do tváře a její odraz se rýsoval ve skle skříně. Chtěla jsem za ním jít a zeptat se, proč jeho matka takhle reaguje na moje plány s mým vlastním bytem. Jenže na další lepivou hádku jsem už neměla sílu. Zaklapla jsem notebook, lehla si a přetáhla přes sebe hrubou deku až po hlavu.
STOPA NA PAPÍŘE
Ve středu ráno odešel Tomáš do práce dřív než obvykle. V předsíni na botníku zapomněl svou pracovní bundu, tu těžkou, s nesmyslným množstvím kapes, kterou nosil do skladů. Venku se náhle oteplilo, a tak si místo ní vzal jen lehkou větrovku.
Než jsem vyrazila do obchodu, napadlo mě přendat jeho klíče od garáže do kabelky, aby se neválely na očích. Sáhla jsem do boční kapsy bundy a prsty narazila na kus silnějšího papíru. Vytáhla jsem ho s přesvědčením, že jde o starou účtenku od čerpací stanice.
Jenže to byla zakázková stvrzenka ze zámečnictví „Klíč servis“ na Vinohradské. Datum: minulý čtvrtek. V kolonce služby stálo: „Výroba tří kusů bezpečnostních duplikátů podle otisku.“ Cena: tisíc padesát korun. A pod tím podpis objednatele — krátká, rozmáchlá klikyháka, kterou jsem znala až příliš dobře. Tomášova.
Spolu s účtenkou z kapsy vyklouzl ještě úzký pokladní doklad z IKEA. Termín doručení: aktuální sobota, tedy zítřek. Adresa byla vytištěná ostrými černými písmeny: Radlická ulice 14, byt 48. Příjemce: Jaroslava Vasiljevna K. V seznamu položek byl rozkládací trojmístný gauč v šedé barvě, komoda Malm a dětský psací stůl zakoupený se slevou na věrnostní kartu.
Stála jsem sama v prázdné předsíni a držela ty dva papírky mezi prsty. Za oknem zaburácel ranní autobus, někdo na dvoře hlasitě přibouchl dveře auta, ale mně se všechno před očima rozmazalo. Tisíc padesát korun za klíče. Nábytek do bytu v Radlické. Můj manžel nechal vyrobit kopie klíčů od mého bytu, předal je své matce a oni dva mi za zády začali zařizovat moje vlastní bydlení.
Ruce se mi neklepaly. Naopak. Uvnitř se rozlilo zvláštní mrazivé prázdno, stejné jako v obchodě po zavíračce, když zhasnou velká zářivková světla a zůstane jen nouzové osvětlení. Pečlivě jsem složila oba doklady a zasunula je do kabelky vedle pasu a listu vlastnictví k bytu, který jsem od chvíle, kdy jsem začala připravovat nájemní smlouvy, nosila v tajné přihrádce.
Tomášovi jsem do práce nevolala. Neposlala jsem mu ani jediné ostré slovo přes zprávy. Prostě jsem odjela na Letnou, odemkla obchod, zkontrolovala, jak prodavačka Katka vyskládala nově doručenou vlnu na plstění, a potom jsem si sedla ke svému pracovnímu stolu.
Kolem druhé odpoledne pípnul telefon. V rodinném chatu se objevila zpráva od Tomáše: „Káťo, zítra se s klukama po práci zdržíme u garáží, Stanislavovi kleklo auto a musíme mu pomoct rozebrat motor. Přijdu pozdě, ať se nestrachuješ.“
Dívala jsem se na displej několik vteřin. Pak jsem odepsala: „Dobře. Ať se oprava povede.“
Potom jsem vytočila číslo úklidové firmy, se kterou jsem byla domluvená až na příští týden.
„Dobrý den, tady Kateřina. Mohli bychom úklid bytu v Radlické přesunout už na dnešek?“