„Na dnešní večer? Ano, opravdu je to nutné. Za expresní termín si samozřejmě připlatím. Kolik říkáte? Tři tisíce? Dobře, budu vaše lidi čekat v pět.“
Když jsem dorazila k domu v Radlické ulici, před vchodem už parkovala bílá firemní dodávka úklidové služby. Dvě ženy v modrých pracovních kombinézách z ní vykládaly kbelíky, čisticí prostředky a velké průmyslové vysavače. Vyšla jsem do čtvrtého patra, odemkla vlastním klíčem a vešla dovnitř.
Byt voněl novou barvou, lepidlem a čerstvě dokončenou rekonstrukcí. Uprostřed velkého pokoje, na právě umytém linoleu, stály tři obrovské kartonové krabice s logem obchodu s nábytkem. Pohovka už byla složená. Zřejmě ji přivezli dřív a stěhováci měli k dispozici vlastní sadu klíčů. Šedá, levná, hrubě žebrovaná sedačka zabrala skoro celou stěnu pod oknem.
„Kde máme začít, paní majitelko?“ zeptala se vedoucí úklidové party a opřela v předsíni mop o zeď.
„Vezměte nejdřív kuchyň,“ řekla jsem a prošla do menšího pokoje. „A chodbu prosím pořádně. Jinak je to tu čisté, jen potřebuju dostat pryč stavební prach.“
Posadila jsem se na parapet. Okna vedla do dvora, kde se na hřišti mladá žena nepřítomně dotýkala prázdné houpačky a lehce ji rozhoupávala. Slunce se pomalu spouštělo za střechu sousedního paneláku. Telefon mi zavibroval na kolenou. Volala tchyně.
„Káťo, ještě jednou ahoj!“ ozval se hlas Jaroslavy, sladký tak, až se lepil na uši. „Budete zítra s Tomáškem kolem čtvrté odpoledne volní? Rozhodli jsme se udělat rodinnou večeři. Máme k tomu krásný důvod, skoro slavnostní! Barbora peče rybízový koláč, strejda Vítek slíbil, že se taky zastaví. Přijeďte, ať to pořádně oslavíme.“
„A kde ta večeře bude, Jaroslavo?“ zeptala jsem se a sledovala přitom pracovnici úklidu, jak pečlivě otírá lištu pod novou šedou sedačkou. „V restauraci?“
„Prosím tě, proč bychom vyhazovali peníze v restauraci!“ Tchyně se krátce zasmála, spokojeně a vítězně. „Všechno uvidíš na místě. Adresu ti pošlu zprávou, Tomáš cestu zná. Hlavně přijeď ty, bez těch svých obchodních výmluv. Budeme čekat!“
Zavěsila. O minutu později mi přišla SMS: „Radlická ulice 14, byt 48. Nepřijďte pozdě!“
Schovala jsem mobil do kapsy kabátu. Potom jsem vytáhla druhý svazek klíčů, který jsem Tomášovi ráno vzala z bundy. Na silném kovovém kroužku se houpal stříbrný přívěsek s hliněným ptáčkem. Ten ptáček jsem kdysi vyrobila vlastníma rukama. Byl šedý a jedno křídlo měl trochu rozmazané, protože jsem tehdy spěchala a nenechala hlínu před vypálením pořádně vyschnout. Teď mi ten přívěsek připadal jako značka něčího drzého, cizího vpádu do mého života. Odepnula jsem ho z kroužku a zasunula hluboko do kapsy kabelky, k dokladům.
BOD ZLOMU
V sobotu přesně ve čtyři odpoledne bylo u dveří bytu číslo čtyřicet osm v Radlické ulici hlučno. Vyšla jsem po schodech, výtah jsem ani nezkoušela, a celou cestu jsem se snažila dýchat klidně a pravidelně. Z pootevřených kovových dveří se linula vůně pečeného kuřete a k tomu se nesl hlasitý smích strejdy Vítka.
Strčila jsem do dveří a vstoupila.
Na mé nové rohožce v předsíni už ležela hromada cizích bot. Sešlapané lodičky tchyně, Barbořiny levné tenisky, těžké kotníkové boty strejdy Vítka. Ve velkém pokoji seděli kolem kuchyňského stolu, který odněkud přitáhli — nejspíš ho Vítek dovezl autem z chaty — všichni příbuzní. Na mé nové šedé pohovce se rozvaloval pětiletý Matěj s tabletem v ruce a ulepenými prsty od bonbonů špinil čalounění.
Jaroslava stála uprostřed místnosti ve svých nejlepších svátečních šatech s lurexem. Tomáš seděl trochu stranou na stoličce a naléval do panáků tu jejich domácí kořalku. Jakmile jsem se objevila ve dveřích, smích na okamžik utichl. Tchyně však hned rozhodila ruce a vyrazila ke mně.
„No vida, Káťa dorazila! Naše podnikatelka je tady!“ oznámila nahlas, jako by mě představovala obecenstvu. „Pojď si sednout ke stolu, Káťo, přece nebudeš stát mezi dveřmi. My se tu zatím pěkně zabydlujeme. Vidíš, jak se sem ta sedačka hodí? Jako by tu byla odjakživa!“
Ani jsem se nepohnula. Zůstala jsem stát u zárubně a nesundala si ani kabát.
„Co se tady děje, Jaroslavo?“ zeptala jsem se.
Můj hlas zněl překvapivě tiše. Rovně. Bez křiku, bez hysterie, bez jediného zaváhání.
Tchyně na zlomek vteřiny ztuhla. Hned nato si ale nasadila výraz laskavé, životem poučené ženy, která musí trpělivě vysvětlovat něco malému dítěti. Přistoupila k Barboře, jež seděla se sklopenou hlavou a tiskla si kabelku k tělu.
„Káťo, proč se tváříš, jako bys sem nepatřila?“ usmála se Jaroslava shovívavě a dívala se na mě svrchu. „Vždyť je to jasné. Barborka se s malým konečně odstěhovala z toho vlhkého pronájmu. Včera jsme sem převezli věci. Tomášek jí pomohl smontovat skříň. Tobě byt stejně stál prázdný, oprava je udělaná krásně, Roman si na tom dal záležet. Přece ho nebudeš dávat cizím lidem za pár korun, ne? Rodina má držet při sobě. Tak jsme Barborce udělali malé nastěhování. Čistě rodinnou oslavu.“
Můj muž Tomáš prudce odvrátil hlavu a začal se s nesmírným zaujetím dívat na vzor ubrusu. Strejda Vítek zakašlal do pěsti a upřel oči z okna.
„Tomáši,“ oslovila jsem ho. „Podívej se na mě.“
Neotočil se. Jen mu cukla ramena.
„Káťo, nedělej tu divadlo před lidmi,“ zamračila se tchyně a v jejím hlase se najednou objevily ty známé rozkazovačné tóny ženy zvyklé všechny organizovat. „Mohla bys být chvíli zticha a sednout si ke stolu. My jsme to vyřešili lidsky. Barbora ti bude poctivě platit služby a energie, do poslední koruny! Internetové bankovnictví má dneska každý, sedmého ti to pošle. Zůstala sama s dítětem v cizím koutě, v pronajaté díře, zatímco ty máš tři obchody a peníze si vždycky vyděláš. Člověku se přece musí pomoct.“