„Vždyť nemáš ani kočku, ani dítě. Na co ti jsou takové paláce?“
Udělala jsem tři kroky a zastavila se až těsně u stolu. Všichni jako by zkameněli. Dokonce i pětiletý Matěj přestal mačkat obrazovku tabletu a zvedl ke mně oči.
„Barboře jsem nikdy nedala souhlas, aby tady bydlela,“ pronesla jsem a dívala se tchyni přímo do tváře. „A Tomášovi jsem nedovolila, aby rozdával moje klíče. Tenhle byt je můj. Je napsaný na mě a zaplatila jsem ho ze svých peněz dávno předtím, než jsem se vůbec dozvěděla, že vaše rodina existuje.“
„Jak se to se mnou bavíš?“ Jaroslava prudce vydechla, jako by ji někdo polil vařící vodou. Obličej jí začal rychle rudnout. „My na tebe s dobrým srdcem! Já Barboru zachraňuju, rozumíš? Rve mi to srdce, nemůžu spát, když vím, že můj vnuk žije někde v děleném bytě, kde za zdí chlastají cizí chlapi! Ty jsi bezcitná, Kateřino. Myslíš jenom na svoje krabice, na svoje obchody a na pár korun tržby! Tomáš nám to dovolil. Je tu snad manžel, nebo ne? V rodině má právo něco říct!“
„V tomhle bytě žádné slovo nemá,“ odpověděla jsem klidně a obrátila se k Barboře. „Barboro, vstaň, prosím.“
Švagrová sebou trhla a vyděšeně pohlédla na matku.
„Postav se a dej mi svazek klíčů, který ti Tomáš předal,“ zopakovala jsem a natáhla ruku.
„Mami…“ vydechla Barbora slabě a přitiskla se zády k opěradlu židle.
„Ani se neopovažuj!“ vyštěkla Jaroslava a vmáčkla se mezi nás dvě. „Nic ti dávat nebude! Tomáši, tak už jí něco řekni! Co tu sedíš jako přikovaný, když tvoji matku a sestru vyhazuje z domu?“
Tomáš konečně zvedl hlavu. Vypadal bledě, skoro popelavě, a rty se mu nepatrně třásly.
„Kači… prosím tě, nechme to na potom,“ zamumlal tiše, skoro dětsky. „Promluvíme si doma. Proč to musíš řešit přede všemi… Máma chtěla Barboře jen pomoct. Bude tu jen dočasně, než půjde Matěj do školky, pak se odstěhují. No tak, neblázni…“
Neposlouchala jsem ho dál. Obešla jsem tchyni, sáhla k Barbořině mikině a vytáhla těžký svazek klíčů z napůl otevřené kapsy. Kov o sebe cinkl. Byly to přesně ty tři kopie, které nechal Tomáš udělat podle otisku u zámečníka v centru.
„Konec,“ řekla jsem a svazek schovala do kabelky. „Oslava skončila. Strýčku Vítku, pomozte Jaroslavě uklidit ze stolu krabičky a nádoby. Barboro, vezmi Matěje a sbal si věci. Za půl hodiny tady nebude nikdo z vás.“
„Ty… my přece…“ Jaroslava se zakuckala rozhořčením. Ta její okázalá jistota ženy, která byla zvyklá rozhodovat za všechny okolo, se najednou propadla jako píchlý balonek. V místnosti zůstalo dusné, těžké ticho. Tchyně na mě zírala s očima dokořán a poprvé za celou dobu, co jsem ji znala, v nich nebyl vztek ani povýšenost, ale čistý, nehraný šok. Nenašla jediné slovo.
Otočila jsem se a zamířila ke dveřím. Těsně před odchodem jsem se ještě zastavila.
„Tomáši, klíče od našeho pronajatého bytu polož na skříňku v předsíni. Tvoje věci dnes večer sbalím a nechám je za dveřmi na chodbě. S člověkem, který mi krade klíče, aby udělal radost mamince, už bydlet nebudu.“
Vyšla jsem na schodiště a dveře za sebou pevně přitáhla. Moje kroky se od betonových stupňů odrážely ostrou, suchou ozvěnou.
VLASTNÍ SVĚTLO
Zámečník z pohotovostní služby dorazil překvapivě rychle, necelých čtyřicet minut poté, co jsem zavolala. Beze slova si v předsíni rozložil nářadí, z brašny vytáhl novou lesklou vložku zámku v zataveném obalu a pustil se do práce. Škrábání kovu o kov mě zvláštním způsobem uklidňovalo.
Příbuzní odešli asi čtvrt hodiny předtím. Scházeli dolů mlčky, jeden za druhým. Strýc Vítek nesl pod paží složený ubrus, Jaroslava držela za ruku zaraženého Matěje. Tomáš šel poslední a vláčel Barbořinu tašku. Ani jednou se na mě nepodíval.
Seděla jsem na parapetu v malé místnosti. Prázdným bytem se vznášela vůně úklidových prostředků a slabý pach připáleného masa z kuřete, které tchyně nechala v plastové krabičce na kuchyňském parapetu.
„Hotovo, paní domácí,“ oznámil zámečník, zvedl se z kolen a otřel si ruce do hadru. „Tady máte pět nových klíčů. Ty staré můžete rovnou vyhodit, už k ničemu nebudou. Dělá to sedm set korun.“
Zaplatila jsem mu přes bankovní aplikaci převodem na telefonní číslo. Muž sbalil nářadí, slušně se rozloučil a odešel. Těžké dveře za ním tiše zapadly.
Zůstala jsem sama.
Přešla jsem do kuchyně, vzala plastovou nádobu s kuřetem a hodila ji do koše pod dřezem. Hned za ní skončila i načatá láhev bylinného likéru, kterou tu zapomněl strýc Vítek. Potom jsem narovnala utěrku přehozenou přes topení.
Nakonec jsem otevřela kabelku, sáhla do vnitřní kapsy pro doklady a vytáhla drobný stříbrný přívěsek se šedým hliněným ptáčkem. Ten samý, který jsem sundala ze svazku Tomášových klíčů. Ptáček nebyl dokonalý. Jedno křídlo měl trochu křivé a po vypálení ho pokrývala jemná síť drobných prasklinek.
Položila jsem ho na prázdný parapet ve velkém pokoji. Na šedém plastu vypadal maličký a osamělý.
Ale patřil sem.
Stejně jako já.
Přistoupila jsem k oknu. Venku už byla tma. Jen u vchodu slabě svítila jediná lampa a z černoty dvora vytahovala roh staré plechové garáže. Zítra mě čekala cesta do skladu, převzetí nové dodávky dřevěných polotovarů na decoupage a schválení rozpisu směn pro třetí prodejnu na Vinohradech.
Práce bylo víc než dost.