„Už toho mám dost!“ Tomáš mrštil mobilem na pohovku tak prudce, že se odrazil, sklouzl přes okraj a dopadl na podlahu. „Ty si pořád něco vymýšlíš! Jen hledáš záminky, aby máma nemohla přijet!“
Kateřina se hned neotočila. Stála u okna a dívala se dolů do dvora, kde se ve větru lehce pohupoval osamělý dětský koník na pružině, nejspíš zapomenutý některým z dětí. Byl zrzavý, oprýskaný, se sloupanou barvou. A Kateřinu najednou napadlo, že přesně taková je teď i ona: pořád ještě stojí a drží se, jenže nátěr už se dávno loupe.
„Nic si nevymýšlím,“ řekla nakonec a pomalu se k němu obrátila.
„Děláš to pokaždé!“ Tomáš bodl prstem do prázdna. „Jakmile má přijet, najednou tě bolí hlava, nebo máš práci, nebo jsi ‚unavená‘. Je to moje matka! Chápeš? Matka!“
Kateřina se zadívala na svého muže, na jeho zrudlé tváře a sevřené pěsti, a v duchu si pomyslela, že mu je čtyřiatřicet, ale dospět se mu pořád nepodařilo. Kravata s medvídky, kterou mu vybrala maminka. Ponožky, které mu vozila po krabicích. Dokonce i šampon mu posílala ona, prý „ten osvědčený, dobrý a levný“.
Vzali se před pěti lety. Tehdy si Kateřina myslela, že Tomáš má prostě jen mimořádně silný vztah k rodině. A to přece není špatná vlastnost, říkala si. Jenže časem pochopila, že to není láska. Byla to závislost.
Milena Jelíneková dorazila v pátek přesně v poledne, bez jediného upozornění — jako vždycky.
Když se ozval zvonek, Kateřina na okamžik zavřela oči. Měla na sobě pracovní oblečení, protože dělala vrchní sestru na soukromé klinice a ten den odešla domů o půl dne dřív kvůli bolesti hlavy. Bílý plášť, vlasy pevně stažené dozadu. Došla ke dveřím a otevřela.
Na prahu stála její tchyně se dvěma taškami a výrazem ženy, která nepřišla na návštěvu, ale na kontrolu. Šedesátiletá, pevná v ramenou, s vlasy uhlazenými dozadu, šedými jako ztuhlý asfalt. Přes svetr měla barevný domácí plášť; chodila tak pokaždé, jako by stěhování k synovi nebyl plán, ale její trvalý životní stav.
„Aha, ty jsi doma,“ pronesla Milena Jelíneková a prošla kolem Kateřiny, jako by míjela věšák. „Kde je Tomáš?“
„V práci.“
„Hm.“ Položila tašky rovnou na podlahu v předsíni. „Nevadí, počkám.“
Zamířila do kuchyně, rozhlédla se pohledem hygienické inspektorky a zvedla pokličku z hrnce s polévkou, kterou Kateřina uvařila ráno.
„Co to má být?“
„Polévka. Kuřecí.“
„Nějaká řídká,“ zhodnotila tchyně. „Tomášek takové nemá rád. Odmala jsem ho učila na pořádný vývar. Občas by ses mohla zeptat.“
Kateřina neodpověděla. Mlčení byla její ověřená obrana: nechat hosta mluvit, dokud ho to neunaví. Jenže Milena Jelíneková se neunavila nikdy.
Prošla se po bytě, jako by jí patřil. Nakoukla do koupelny, nad sprchovým závěsem nespokojeně zavrtěla hlavou — „ztmavl, měl by se vyměnit“ — a pak promačkala polštář na gauči, protože „je moc měkký a Tomáš má přece záda“. Nakonec vytáhla z tašky sklenice domácích zavařenin a začala je ukládat do spíže. Kateřininy věci přitom přerovnávala, jako by posouvala figurky na cizí šachovnici.
„Paní Jelínková,“ ozvala se Kateřina tiše, „prosila jsem vás, abyste mi věci nepřemisťovala.“
„Já líp vím, kam co patří. Mám zkušenosti.“ Slovo zkušenosti vyslovila tak těžce, jako by mluvila o státním tajemství.
Kateřina vyšla na balkon a zavolala kamarádce. Ne proto, aby si stěžovala. Jen potřebovala dýchat jiný vzduch a na chvíli přepnout hlavu.
Tomáš se vrátil v sedm. Jakmile uviděl matku, celý se rozzářil, objal ji a hned se posadil vedle ní na pohovku, skoro stejně jako malý kluk. Mluvili spolu polohlasem. Kateřina prostírala stůl a koutkem ucha zachytávala útržky: „ona je taková pořád“, „vždyť ty to chápeš“, „já jsem ti to říkala“.
U večeře Milena Jelíneková skoro nejedla, jen se šklebila, a dvakrát si řekla o chleba, přestože ležel přímo před ní. Potom prohlásila:
„Tomáši, chtěla jsem s tebou něco probrat. Víš, že se pronajímá ten byt ve Světlé ulici? Ten, kde bydlel Jan Urban. Tři pokoje, druhé patro. Nám by to bohatě stačilo.“
Kateřina přestala žvýkat.
„Mami, my bydlíme tady,“ řekl Tomáš opatrně.
„Vím, kde bydlíte. Já mluvím o přestěhování. Společně. Tam je víc místa a já bych vám pomáhala.“ Milena Jelíneková se podívala na Kateřinu úsměvem, který se jejích očí ani nedotkl. „Kateřině by se ulevilo, viď?“
Kateřina položila vidličku.
„Paní Jelínková, tenhle byt je můj. Koupila jsem ho ještě před svatbou. A nikam se stěhovat nebudu.“
„No jistě,“ povzdechla si tchyně a opřela se o opěradlo židle. „Přesně to jsem čekala. Pořád jen ‚moje‘ a ‚moje‘. Tomášku, slyšíš, jak mluví?“
„Katko,“ začal Tomáš tiše.
„Ne.“ Kateřina vstala. „Řekla jsem to klidně. Ten byt je můj. To není názor, to je skutečnost.“
Milena Jelíneková našpulila rty a okázale se pustila do skládání talířů, ačkoli ji o to nikdo nežádal. Dělala to jen proto, aby bylo jasné, že je uražená a teď tedy „pomáhá přes bolest“.
V noci, když jeho matka seděla v pokoji u televize, řekl Tomáš Kateřině v kuchyni:
„Urazila se. Mohla jsi být trochu jemnější.“
„Jemná jsem byla pět let,“ odpověděla Kateřina.
„Je to moje máma.“
„Já vím.“
Tomáš na chvíli ztichl. Potom k ní zvedl oči.