V tom pohledu bylo cosi cizího, skoro neznámého. A pak Tomáš vyslovil něco, co Kateřina vůbec nečekala:
„Rozhodni se hned. Buď moje máma zůstane, nebo já odejdu a vezmu si všechno.“
Mlčení trvalo jen okamžik. Snad tři vteřiny, víc ne.
„Dobře,“ pronesla Kateřina. „Tak si to vezmi.“
Tomáš jako by význam jejích slov nepochopil hned. Dokonce lehce naklonil hlavu, podobně jako pes, který zaslechne neobvyklý zvuk.
„Cože?“
„Řekla jsem: vezmi si to. A odejdi.“ Kateřina odložila hrnek do dřezu, otočila se k němu zády a naprosto klidným hlasem dodala: „Jen svému právníkovi připomeň, že byt je psaný na mě. A že jsem ho měla ještě před svatbou. On to ví.“
Za stěnou dál monotónně hučela televize. Milena Jelíneková se právě něčemu v zábavném pořadu hlasitě smála.
Tomáš zůstal stát uprostřed kuchyně a hleděl na svou ženu, jako by ji viděl poprvé v životě.
Spát odešel do obýváku. Beze slova, bez prásknutí dveřmi, bez teatrální scény. A právě ta tichost byla děsivější než jakákoli hádka. Kateřina ležela ve tmě, oči upřené do stropu. Venku projelo auto, po zdi se přelil úzký pás světla a zase zmizel.
Neplakala. Připadalo jí to zvláštní. Čekala slzy, skoro se na ně připravovala, jako na něco, čemu se nedá vyhnout. Jenže uvnitř ní se nerozlila bolest ani prázdnota. Bylo tam ticho. Ne duté, ale zvláštně čisté. Jako po dlouhé nemoci, když konečně klesne horečka.
Ráno Milena Jelíneková snídala, jako by se večer předtím nestalo vůbec nic. Mazala si chleba máslem, usrkávala čaj a cosi si prohlížela v telefonu. Tomáš seděl vedle ní, pomačkaný, nevyspalý, s červenýma očima. Na Kateřinu se nepodíval ani jednou.
„Dneska pojedu do centra,“ oznámila tchyně. „Tomášku, hodíš mě tam?“
„Mami, jdu do práce.“
„No a? Máš to přece cestou.“
Tomáš jen mlčky přikývl. Kateřina si nalila kávu, vzala kabelku a odešla z bytu bez rozloučení.
V práci se dokázala soustředit. To uměla. Klinika, pokoje, výkony, pacienti. Tady mělo všechno řád. Existoval problém a k němu řešení. Úkol a postup. Ne jako doma.
O polední pauze zavolala Šárce Pospíšilové, kamarádce, kterou znala ještě z vysoké školy.
„Řekl mi, že si vezme všechno,“ převyprávěla jí Kateřina. „Tak jsem mu řekla, ať si to vezme.“
Na druhém konci se rozhostilo ticho.
„Myslíš to vážně?“ zeptala se Šárka.
„Naprosto.“
„A co bude dál?“
„Nevím. Ale byt je můj. To je teď nejdůležitější.“
Šárka ještě chvíli mlčela. Když se znovu ozvala, mluvila opatrněji.
„Kačko, já jsem ti už delší dobu chtěla něco říct. Jen se na mě prosím nezlob.“
Kateřina ucítila, jak se v ní cosi pohnulo. Takové to varování, které člověka málokdy klame.
„Řekni mi to.“
„Viděla jsem Tomáše v březnu. U hlavního nádraží. Byl tam s nějakou ženou v kavárně. Seděli spolu a on ji držel za ruku. Nechtěla jsem ti to říkat, protože jsem si říkala, že to třeba nic neznamená. Že je to kolegyně nebo tak něco… Ale po tom, co jsi mi teď pověděla…“
Kateřina neodpovídala dlouho.
„Jak vypadala?“
„Mladě. Tak osmadvacet, možná kolem toho. Dlouhé světlé vlasy. Pořád se smála.“
Kateřina jí poděkovala, rozloučila se a schovala telefon do kapsy. Vyšla na chodbu a zastavila se u okna. Na dvoře kliniky rostly tři břízy, bílé, rovné a klidné. Dívala se na ně tak dlouho, dokud se jí dech zase nezklidnil.
Tak tedy takhle.
Domů nespěchala. Po směně zašla do právní poradny v Hybernské ulici. Malá kancelář ve druhém patře, skleněné dveře, ve vzduchu vůně papíru a kávy. Advokát Petr Mlynář, s nímž kdysi řešila koupi bytu, ji přijal i bez objednání.
Řekla mu všechno stručně, věcně, bez zbytečných emocí. Poslouchal ji a průběžně si zapisoval poznámky.
„Byt je váš, o tom není spor,“ řekl nakonec. „Nabytý před uzavřením manželství, zapsaný na vaše jméno. Proběhly během manželství nějaké společné investice přímo do nemovitosti?“
„Ne. Rekonstrukci jsem zaplatila sama, ještě před svatbou.“
„Dobře. A druhá věc. Pokud máte podezření na nevěru, je to pro vás při rozvodu podstatné?“
„Lidsky ano. A právně?“
„Soud k tomu přihlíží jen omezeně. Ale pokud existují důkazy, ukládejte si je. Všechno dokumentujte.“
Když Kateřina vyšla ven, bylo pořád světlo a teplo. Lidé se vraceli z práce, město žilo obyčejným červnovým podvečerem. Jen v ní se cosi převrátilo a zapadlo na nové místo. Bolelo to, ale zároveň to bylo přesné.
Doma našla Milenu Jelínkovou u seriálu, zabalenou do Kateřininy deky. Tomáš stál v kuchyni a něco vařil. Nezvyklý pohled, protože k vaření se téměř nikdy neměl.
„Uvařil jsem těstoviny,“ řekl, aniž se otočil. „Dáš si?“
„Ne, děkuju.“
Prošla do pokoje a převlékla se. Za zdí tchyně nahlas komentovala děj seriálu sama pro sebe: „No to je husa,“ „A proč tohle dělá?“ „Aha, tak takhle to je.“
Tomáš nakoukl dovnitř.
„Kateřino. Musíme si promluvit.“
„Souhlasím.“
Vešel a přivřel za sebou dveře. Posadil se na okraj postele. Ne vedle ní, ale úplně na kraj, jako návštěva.
„Včera jsem to přehnal,“ začal.
„Já vím.“
„Máma na mě tlačí, chápeš to přece. Ona je taková pořád. Nechtěl jsem…“
„Tomáši.“ Kateřina se mu podívala přímo do očí. „Byl jsi v březnu u hlavního nádraží? V kavárně?“