Ticho, které po otázce zůstalo viset ve vzduchu, mělo téměř hmotnou podobu.
Tomáš nezrudl, nevyskočil na nohy, nezačal se okamžitě bránit ani popírat. Jen sklopil oči k podlaze. A právě to gesto řeklo víc než jakákoli odpověď.
„Kdo ti to řekl?“
„Na tom nezáleží.“
„To… není tak, jak si myslíš.“
„Dobře,“ pronesla Kateřina klidně, až nepřirozeně vyrovnaně. „Tak mi vysvětli, jak to tedy je.“
Nevysvětlil jí nic. Mluvil dlouho, ale slova se mu rozpadala pod rukama. Vyprávěl o těžkém období, o tom, že nešlo o nic vážného, o tom, že ona bývá pořád pryč, pořád unavená, pořád zahlcená prací. Kateřina ho poslouchala a napadlo ji, jak podivně je člověk někdy nastavený. I ve chvíli, kdy by měl mluvit o své vině, dokáže vyprávět hlavně o sobě.
„Jmenuje se Adéla Brňáková,“ řekl nakonec, jako by tím snad něco napravil. „Seznámili jsme se přes známé. Nic mezi námi nebylo. Tedy… skoro nic.“
Skoro.
To slovo se zařízlo přesně tam, kam mělo.
„Rozumím,“ odpověděla Kateřina.
Za stěnou se Milena Jelíneková zasmála něčemu v televizi. Hlasitě, spokojeně, bezstarostně. A v tom smíchu bylo cosi, co Kateřině náhle sevřelo žaludek. Věděla to? Věděla tchyně o Adéle? Vždycky působila až příliš klidně. Až příliš jistě. Ten rozhovor o stěhování, Tomášovo ultimátum, všechno do sebe zapadalo podezřele hladce.
Kateřina vstala.
„Kam jdeš?“ zeptal se Tomáš.
„Hned jsem zpátky.“
Vyšla do obýváku. Milena Jelíneková zvedla oči od obrazovky a na zlomek vteřiny se jí v pohledu mihlo něco ostrého. Nebylo to překvapení. Spíš čekání na něco, co mělo přijít.
„Paní Jelíneková,“ oslovila ji Kateřina. „Věděla jste o Adéle?“
Tchyně zamrkala. Pak pokrčila rameny. Příliš lehce. Příliš rychle.
„Nevím, o čem mluvíš.“
Kateřině se rozbušilo srdce. Ne strachem. Poznáním. Protože v tom jejím „nevím“ chybělo přesně to, co tam mělo být. Úžas. Pohoršení. Jakákoli skutečná reakce. Místo toho jen lhostejnost.
Kateřina se vrátila do ložnice, zavřela za sebou dveře a posadila se na židli u okna. Venku se stmívalo. Město pomalu přecházelo z večera do noci, v protějších domech se rozsvěcela okna. Cizí světla, cizí životy.
Tomáš pořád seděl na kraji postele.
„Ona to věděla,“ řekla Kateřina. Nebyla to otázka. Bylo to konstatování.
„Kateřino…“
„Tomáši.“ Dívala se na něj pevně. „Chci po tobě jedinou věc. Řekni mi pravdu. Aspoň jednou v životě mi prostě řekni pravdu.“
Dlouho mlčky hleděl na svoje ruce. Nakonec promluvil, aniž zvedl hlavu.
„Seznámila nás ona. Sama. V únoru. Řekla, že Adéla je hodná holka. Že s ní by to bylo jednodušší.“
Kateřina pomalu přikývla.
„Jednodušší než se mnou.“
„To jsem neřekl.“
„Ale myslel sis to.“
Neodpověděl. Jenže mlčení bývá také odpověď. A oba to věděli.
Tak takhle tedy vypadal celý ten příběh zevnitř. Milena Jelíneková, která ji nikdy nepřijala, která se pět let pohybovala po jejich bytě jako po území, jež jí nepatří, si prostě našla náhradu. Potichu, důsledně, s úsměvem. Přivedla synovi „hodnou holku“, postrčila ho správným směrem a vyčkala. A potom přijela s taškami, sklenicemi a domácími zavařeninami, aby práci dokončila.
Včerejší ultimátum tedy nebyl výbuch náhody. Byl to poslední obraz představení, o němž Kateřina netušila, že v něm sedí jako divák.
Ráno vstala brzy. V bytě bylo ještě ticho, všichni spali. Uvařila si kávu, vypila ji vestoje u sporáku a odeslala tři zprávy. První advokátovi Petru Mlynářovi, druhou do práce a třetí Šárce Pospíšilové. Potom se oblékla, vzala kabelku a odešla.
V sedm ráno mělo město jinou tvář. Bylo ospalé, tiché, vonělo mokrým asfaltem a čerstvým pečivem z pekárny na rohu. Kateřina došla do malého parčíku v Parkové ulici a posadila se na lavičku. Opodál venčil starší muž jezevčíka. Pes obcházel jeden keř za druhým s vážností úředníka, který vykonává důležitou práci.
Kateřina ho pozorovala a říkala si, že přesně takhle by to člověk měl dělat. Jít a zařídit, co je potřeba. Bez dlouhých řečí.
Petru Mlynářovi zavolala v půl deváté.
„Začínáme,“ oznámila mu.
„Jste si jistá?“
„Naprosto.“
Tomáš našel dokumenty v pátek večer. Obálka ležela na kuchyňském stole a zatěžovala ji slánka. Roztrhl ji, vytáhl listy, přečetl si je jednou, pak ještě jednou. Nakonec vyšel do chodby s papírem v ruce.
„Co to má znamenat?“
„Oznámení o zahájení rozvodového řízení,“ odpověděla Kateřina. „Všechno je tam napsané. Čti pozorně.“
„Nemohla jsi mě aspoň varovat?“
„Varoval jsi ty mě, než jsi mi dal ultimátum?“
Z obýváku se vynořila Milena Jelíneková. Měla na sobě župan a v ruce sklenici čaje. Podívala se na listiny v synových rukou, potom na Kateřinu. A poprvé za celých pět let nenašla jedinou vhodnou větu.
„Paní Jelíneková,“ obrátila se k ní Kateřina, „prosím vás, abyste si sbalila věci. Dnes.“
„Tohle je dům mého syna,“ začala tchyně.
„Není. Je to můj byt. Podle dokumentů. Váš syn to ví.“
„Tomášku!“ Milena se otočila k synovi s výrazem, který na něj obvykle zabíral. Ublížená matka, křivda, očekávání, že ji okamžitě podrží. Tomáš však stál na místě a zíral do papírů. Vypadalo to, jako by teprve teď opravdu četl, co je v nich napsáno. Čísla, formulace, razítka. Žádný společně nabytý majetek, byt jako předmanželské vlastnictví, žádné dělení nepřipadá v úvahu.
„Ona nás přece nemůže jen tak vyhodit,“ řekla Milena už o poznání tišeji.