„Může,“ pronesl Tomáš.
Jeho hlas zněl nezvykle. Nebyl v něm vztek ani uraženost, dokonce ani opravdový smutek. Spíš prázdno.
Milena Jelínková odjela ještě ten večer. Zavolala si taxi, posbírala tašky, se kterými přijela, a k nim přidala další dvě. Ve dveřích se ještě zastavila a otočila se.
„Toho budeš litovat.“
Kateřina klidně přikývla.
„Možná.“
Nemyslela to posměšně. Opravdu si připouštěla, že to nebude snadné. Že přijdou noci, kdy ji přepadne slabost a bude mít chuť zvednout telefon, zavolat Tomášovi a říct mu, ať se vrátí. Věděla, že prázdný byt na ni zpočátku může dolehnout. Nedělala si žádné iluze o tom, jak rychle se člověk naučí žít jinak.
Jenže věděla ještě něco.
Tomáš u ní zůstal dalších sedm dní. Skoro spolu nemluvili. Míjeli se v chodbě, zavírali se každý v jiné místnosti a v kuchyni si navzájem zdvořile uhýbali, jako dva cizí hosté v drahém hotelu, kteří tam uvízli kvůli zrušenému spoji a musí spolu nějak přečkat noc.
Následující sobotu si sbalil kufr.
„Budu nějakou dobu u mámy,“ oznámil.
„Dobře.“
Už sahal po klice, ale v předsíni se zastavil.
„Katko.“
Zvedla k němu oči.
„Já jsem to takhle nechtěl.“
Dívala se na muže, kterého si kdysi sama vybrala. Nebyl zlý. Kdyby byl, možná by všechno bylo jednodušší. Jen byl slabý. Tak hluboce a tak dlouho, že už si vlastní slabosti ani nevšímal.
„Já vím, Tomáši,“ odpověděla tiše. „Nechtěl jsi. Prostě se to stalo.“
Dveře za ním zapadly.
Asi za hodinu přijela Šárka Pospíšilová. Přinesla pizzu a nepřinesla žádné zbytečné otázky. Sedly si v kuchyni, jedly z krabice a bavily se o obyčejných věcech. O práci, o nové řadě nějakého seriálu, o tom, že v malém parku u Parkové ulice konečně vyměnili rozviklané lavičky za normální. Byl to obyčejný páteční večer a rozhovor dvou dospělých žen, které věděly, kdy mlčet.
Teprve ke konci se Šárka zeptala:
„Jak ti je?“
Kateřina se nad tím na chvíli zamyslela.
„Dobře,“ řekla nakonec. „Vážně dobře.“
„Nebojíš se být sama?“
„Bojím,“ přiznala. „Ale je to jiný strach. Ne takový, jaký jsem měla předtím.“
Šárka jen kývla. Nevyptávala se dál. Uměla to, a právě proto ji Kateřina měla ráda.
Když kamarádka odešla, prošla Kateřina celým bytem. V každém pokoji rozsvítila, jen aby tam nebyla tma. Ze skříňky vytáhla cizí hrnky, které tam Milena zapomněla, a uklidila je ze stolu. Ve spíži vrátila svoje sklenice a dózy na původní místa, tam, kde stávaly celé roky.
Byly to drobnosti. Nic velkého. Žádné hrdinství.
Jenže tohle byl její byt. Její police. Její pořádek. A v jedenáct večer, uprostřed ticha, které si vybrala sama, to najednou mělo ohromnou váhu.
Netušila, co přijde. Čekal ji soud, dokumenty, další rozhovory. Tomáš se možná ještě objeví, ne kvůli ní, ale s požadavky, s právníkem, s novými větami, které mu někdo poradí. A Milena Jelínková jistě dokázala vymyslet ještě něco. Nebyla z těch, kteří odejdou bez posledního slova.
Ale to všechno patřilo zítřku.
Dnes zhasla hlavní světlo, nechala svítit jen stojací lampu u pohovky, vzala do ruky knihu, kterou už tři měsíce nedokázala dočíst, a otevřela ji přesně tam, kde kdysi skončila.
Za oknem šumělo město. Tiše, známě, pořád stejně.
Kateřina četla.
Soud proběhl v září. Rychle, věcně, bez velkých scén, skoro úředně. Petr Mlynář měl pravdu: byt zůstal Kateřině a nebylo se o co přít. Listiny byly v pořádku, nákup měl jasnou historii a vlastnictví nešlo zpochybnit. Tomáš dorazil s advokátem, ale nebylo co dělit. Společný majetek za pět let manželství by se vešel do jednoho nákladního výtahu.
Milena Jelínková k soudu nepřišla. Kateřinu to ani nepřekvapilo.
Po jednání vyšla ven a zastavila se na schodech před budovou. Nastavila tvář podzimnímu slunci. Září bylo teplé, měkké a nečekaně vlídné, jako by se léto pořád nemohlo rozhodnout odejít. Nedaleko šustily první spadané listy.
Tomáš ji dohnal až u brány.
„Katko.“
Otočila se.
Vypadal jinak než v létě. Možná zhubl, možná se mu jen změnil výraz. Najednou působil ostřeji, jako fotografie, kterou někdo konečně zaostřil.
„Chtěl jsem ti říct…“ Odmlčel se. „Měla jsi pravdu. Ve všem.“
Kateřina na něj hleděla a uvědomila si, že před pěti lety by ji ta slova rozložila. Čekala na ně, toužila po nich, vymýšlela si situace, kdy je konečně vysloví. Teď zazněla, a uvnitř se nestalo nic bouřlivého. Jen ticho. Opravdové ticho.
„Já vím,“ řekla.
Ne krutě. Jen pravdivě.
Pak se rozešli každý jiným směrem. Ona zamířila k metru, on k parkovišti. Kateřina kráčela po chodníku a napadlo ji, že takhle nejspíš vypadá konec. Ne hlasitě, ne slavnostně, bez hudby a bez efektní tečky. Prostě dva lidé, kteří se vydají každý svou vlastní cestou.
Večer zavolala mamince. Dlouho to odkládala. Mluvily spolu skoro hodinu, o všem možném i o naprostých maličkostech. Maminka se smála nějaké historce o sousedovic kočce a Kateřina se smála s ní. Lehce, bez námahy.
Když hovor ukončila, přešla k oknu. Na dvoře svítily lampy a houpací koník stál pořád na stejném místě. Zrzavý, oprýskaný, trochu směšný.
Kateřina se na něj dívala a usmívala se.
Přece jen vydržel.