Po smrti matky se Jana Nováková chtěla co nejrychleji pustit do vyřizování bytu. Jenže její dávná kamarádka Alena Dvořáková ji zarazila: počkej. A právě ta jediná rada obrátila všechno naruby, protože za zdmi starého dvoupokojového bytu bylo ukryté něco, o čem matka mlčela celých třicet let.
Úřední zprávu o matčině smrti našla Jana ve schránce. Nebyl to samozřejmě samotný úmrtní list, jen oznámení z ordinace, přeložené nadvakrát, se zamodralým razítkem rozpitém vlhkostí. Schránka zatékala už od minulého podzimu.
Stála v domovním vchodu, tiskla ten papír k břichu a v duchu počítala schody do třetího patra. Čtrnáct. Jako pokaždé. Jenže tentokrát nahoře nikdo nečekal.
Matka zemřela ve středu. Tiše, ve spánku. Sousedka Marie Černá zavolala ve čtvrtek dopoledne, když láhev mléka nechali za dveřmi až do poledne a začala kysele páchnout. Jana dorazila z Plzně za dvě hodiny, odemkla vlastním klíčem a uviděla matku ležet v posteli pod kostkovanou dekou, s obličejem otočeným ke zdi.
Tu deku si pamatovala od dětství. Hnědou, se žlutými pruhy, na okrajích drsnou a škrábavou. Matka ji jednou za dva měsíce prala a pak ji sušila na balkoně přehozenou přes zábradlí.
Jana se posadila na stoličku v předsíni. Neplakala. Jen tam seděla a dívala se na věšák, kde visel matčin kabát. Šedý, s jedním knoflíkem držícím sotva na nitce. Kolikrát jí říkala: mami, já ti ho přišiju. A matka vždycky odpověděla: vždyť drží.
Teď knoflík pořád visel. Ale matka už neodpovídala.
Alena zavolala v pátek večer. Měla chraplavý, věcný hlas. S Janou se přátelily od osmé třídy. Jedenačtyřicet let. Alena pracovala jako účetní ve stavební firmě, nosila brýle na řetízku, vlasy si barvila do měděna a mluvila tak, jako by právě sestavovala účetní uzávěrku.
„Jani, máš už pohromadě papíry?“
„Jaké papíry?“
„K bytu. Kvůli dědictví. Notář, šest měsíců, vždyť víš.“
„Vím, Ali. Zítra tam zajedu.“
„Zítra nikam nejezdi.“
Jana odtáhla telefon od ucha, podívala se na displej a zase ho přiložila zpátky.
„Proč?“
„Protože nevíš, co tam je. V bytě. V dokumentech. Poslední roky jsi s matkou mluvila spíš občas než pravidelně.“
To byla pravda. Od chvíle, kdy se Jana provdala za Petra Svobodu a odstěhovala se do Plzně, jejich kontakt prořídl. Nezhoršil se. Jen byl řidší. Matka volala v neděli, ptala se na vnuka Jakuba Svobodu, na tlak, na práci. Jana odpovídala stručně. Všechno v pořádku. Jakub roste. Tlak je dobrý.
Někdy přijela. Jednou za měsíc, občas i méně. Přivezla nákup, vytřela podlahu, seděla v kuchyni a poslouchala, jak matka vypráví o sousedech. Marie Černá si koupila novou pračku. Instalatér ze správy domu přišel zase opilý. V obchodě zdražil tvaroh.
Jana přikyvovala, poslouchala a pak odjela. Ne proto, že by matku neměla ráda. Spíš proto, že nevěděla, jak ji mít ráda z větší blízkosti.
„Ali, co tím chceš říct?“
„Chci říct, že si nejdřív pořádně zjisti, co po sobě matka nechala. A teprve potom běž k notáři.“
„Nechala byt. Dvoupokojový na Vinohradech. Co by tam ještě mělo být?“
„Právě. Co ještě. To ty nevíš.“
Jana chvíli mlčela. Za stěnou se Jakub díval na pohádky. Petr v koupelně opravoval kohoutek a zpoza dveří bylo slyšet, jak cinká francouzský klíč.
„Dobře, Ali. Dejme tomu, že zítra k notáři nejdu. Co mám tedy udělat?“
„Pojedeš do bytu. V klidu. Bez notáře, bez paniky. Otevřeš skříně. Projdeš papíry. Nic víc. A pak mi zavoláš.“
V sobotu vyrazila Jana sama. Petr nabídl, že pojede s ní, ale zavrtěla hlavou. Nenaléhal. Za dvanáct let manželství se oba naučili, že nátlak mezi nimi k ničemu dobrému nevede.
Byt voněl léky a prachem. A ještě něčím dalším, něčím povědomým, dávno uloženým v dětství. Jana si to neuvědomila hned. Levandule. Matka dávala do skříní malé sáčky se sušenou levandulí. Proti molům, říkávala. Jana ten pach jako dítě nesnášela. Teď stála v předsíni a vdechovala ho tak hluboce, jako by jí mohl něco vrátit.
Začala v kuchyni. V zásuvce stolu našla svazek složenek za služby a nájem, převázaný gumičkou z lékárny. Všechny byly zaplacené. Matka zůstala pečlivá až do samého konce.
V chlebníku ležel ztvrdlý rohlík. Jana ho vyhodila. Když otevírala odpadkový koš, ruce se jí nepatrně třásly.
V pokoji bylo všechno na svém místě, jako by matka měla každou chvíli přijít. Televize, ovladač položený na konferenčním stolku. Pohovka přikrytá přehozem s růžičkami. Úzká knihovna s tituly, ke kterým se matka pořád vracela: Hrabal, Viewegh, nějaká detektivka s utrženou obálkou.
Jana otevřela šatní skříň. Šaty visely spořádaně, jedna ramínka vedle druhých. Matka je kupovala na trhu, pět kusů za pětadvacet korun, a omotávala je látkou, aby z nich oblečení nesjíždělo. Každé ramínko mělo jiný kousek odstřižku.
Dole pod oděvy stála krabice od bot. Bílá, s nápisem „Salamander“, na rozích odřená. Jana ji vytáhla, položila na pohovku a sedla si vedle ní.
Uvnitř byly dokumenty.
Jako první vzala do ruky rodný list. Svůj. Zažloutlý, s ohnutými růžky. Matka: Eva Nováková. Otec: Milan Novák.
Otce si Jana vybavovala jen matně. Odešel, když jí byly čtyři roky. Matka o něm nikdy nemluvila zle, ale ani na něj nevzpomínala. Žila prostě tak, jako by neexistoval. Jana vyrostla a přijala to jako hotovou věc: otec není. Tečka.
Pod rodným listem ležel ještě jeden doklad. Také rodný list. Ale nebyl její.
Petra Nováková. Matka: Eva Nováková. Otec: Milan Novák.
Rok narození: 1979.
Jana se narodila v roce 1983.
Přečetla si to třikrát. Potom nechala papír ležet na kolenou a zadívala se z okna. Na římse za sklem seděli holubi, šedí, těžcí a lhostejní.
Měla sestru. Starší. O čtyři roky. A matka jí o tom za celý život neřekla jediné slovo.
Aleně zavolala z auta. Ruce měla na volantu, telefon zapnutý na hlasitý odposlech. Mluvila klidně, ale Alena to stejně poznala.
„Co jsi našla?“
„Rodný list. Ne svůj.“
„Čí?“
„Petry Novákové. Rok sedmdesát devět. Moje matka. Můj otec.“
Alena mlčela. Jana slyšela její dech i tiché cvaknutí zapalovače. Alena přestala kouřit před pěti lety, ale když se dostala do stresu, vytáhla cigaretu a jen ji obracela mezi prsty, aniž by si zapálila.
„Sestra, Ali. Já mám sestru. Nebo jsem ji měla.“
„Nikdy ses matky na nic takového neptala?“
„Na co? Nevěděla jsem, že se mám ptát.“
„A otec?“
„Otec odešel, když mi byly čtyři. Matka nic nevyprávěla. A já jsem do toho nevrtala.“
Znovu nastalo ticho. Pak Alena řekla:
„Právě proto jsem ti říkala, ať s notářem nespěcháš.“