k notáři.
Jana sevřela volant tak silně, až pod jejími prsty tiše zavrzala kůže.
„Tys to věděla?“
„Nevěděla,“ odpověděla Alena. „Ale znala jsem tvoji mámu. Pořád něco schovávala. Ne ze zlé vůle. Ona tak prostě fungovala. Jako by mlčení bylo zeď a zdi člověka chránily.“
Ten večer seděla Jana doma v Plzni u kuchyňského stolu a pozorovala Petra, jak krájí chleba. Jako vždycky dělal tlusté krajíce, neohrabané, skoro venkovské. Z Jakubova pokoje se ozývalo tiché drmolení násobilky; u šestek se pokaždé zasekl a začal znovu.
„Petře.“
„Hm?“
„Mám sestru.“
Ruka s nožem se zastavila nad bochníkem. Petr k ní zvedl oči. Šedé, soustředěné, s drobnými vráskami v koutcích, které tehdy po svatbě ještě neměl.
„Jak to myslíš?“
„V mámině bytě jsem našla rodný list. Petra Nováková, rok narození sedmdesát devět. Stejná matka. Stejný otec.“
Petr položil nůž vedle prkénka a posadil se naproti ní. Nevyhrkl žádné „to snad ne“, ani se nezeptal, jestli si je jistá. Jen se usadil a čekal.
Právě za to ho Jana milovala. Za tu jeho schopnost mlčet a dát člověku čas.
„Nevím, jestli ještě žije,“ řekla po chvíli. „Netuším, kde je. Máma se o ní nikdy nezmínila. Za celých čtyřicet let. Ani jediným slovem.“
„Možná se něco stalo.“
„Možná.“ Jana pokrčila rameny. „Jenže já nevím co.“
Vzala do ruky krajíc chleba, přiblížila ho k ústům, ale hned ho zase odložila na talíř.
„Jestli žije, Petře, je taky dědička.“
Petr pomalu přikývl. Tak přikyvují lidé, kterým právě dojde skutečná váha celé věci.
Alena přijela v neděli. Přivezla notebook, dvě krabičky sušenek a desky, ze kterých trčely žluté lepíky. Každý byl popsaný drobným, pečlivým písmem, přesně takovým, jaké mívají účetní.
„Trochu jsem pátrala, Jani. Petra Nováková, ročník sedmdesát devět, Praha.“
„A?“
„Jedna odpovídající existuje. Bydlí v Havlíčkově Brodě. Pracuje jako zdravotní sestra na poliklinice. Je rozvedená. Má dvanáctiletého syna.“
Jana zírala na obrazovku. Nebyla tam žádná fotografie, jen stručný záznam v registru, ke kterému se Alena dostala přes známou z finančního úřadu.
„Nemusí to být ona.“
„Nemusí,“ připustila Alena. „Ale taky může.“
Sušenky zůstaly na talířku netknuté. Čaj mezitím vychladl.
„Ali, co když o mně ví?“
„Pak mlčela stejně dlouho jako tvoje matka.“
„A když neví?“
„Tak ji čeká hodně zvláštní večer.“
Jana se krátce, skoro nechtěně pousmála. Poprvé po mnoha dnech.
Nezavolala hned. Tři další dny chodila do práce, vařila polévku, kontrolovala Jakubovi úkoly a večer si lehala vedle Petra s očima otevřenýma do tmy. Spánek nepřicházel. V hlavě se jí pořád dokola vracela jediná myšlenka: máma to věděla. Když spolu seděly v kuchyni u čaje, když jí vyprávěla o sousedech, o cenách, o tom, kde mají dobrý tvaroh, celou dobu věděla. A neřekla nic.
Jana se zoufale snažila najít nějaké vysvětlení. Třeba Petra zemřela jako malá a matka o tom nedokázala mluvit. Třeba si ji odvedl otec, když odcházel. Třeba se stalo něco tak strašného, že se takové věci nevyslovují nahlas.
Jenže rodný list ležel v krabici. Nebyl ukrytý na půdě, nebyl spálený ani roztrhaný. Prostě tam čekal. Jako by matka chtěla, aby ho někdo jednou objevil. Jen ne za jejího života.
Ve středu se Jana vrátila do matčina bytu. Tentokrát už nehledala náhodně. Šla po všem cíleně. Probrala police, knihy, zásuvky, kapsy kabátů i staré kabelky. V kapse šedého kabátu nahmatala jízdenku na autobus. Byla stará, vybledlá, okraje měla měkké a zažloutlé. Trasa: Praha – Havlíčkův Brod. Datum se už nedalo přečíst, ale papír vypadal, jako by mu bylo nejméně deset let.
Matka jezdila do Havlíčkova Brodu. A nikdy se o tom nezmínila.
Na úzké knihovničce, mezi ošoupanými svazky prózy a jednou novější knihou, stála tenká knížka bez obálky. Jana si jí předtím vůbec nevšimla. Vytáhla ji. Nebyl to román. Byla to obyčejná školní sešitová složka v kostce, vložená do starých desek.
Dvaatřicet stran bylo popsaných matčiným rukopisem. Drobným, rovným, až bolestně úhledným.
Jana si sedla na pohovku a začala číst.
Text neměl datum ani oslovení. Matka nepsala nikomu konkrétnímu. Spíš jako by si vylévala slova sama před sebou.
„Petra se narodila v květnu, brzy ráno. Milan přinesl kopretiny, úplně obyčejné z louky, strčené ve sklenici od kompotu. Byla droboučká, celá červená, na temeni měla černé vlásky. Držela jsem ji a říkala si: kvůli tomuhle to všechno stojí za to.“
Jana obrátila stránku. Prsty měla ledové, přestože v bytě bylo zatopeno.
„Když byly Petře dva roky, Milan začal pít. Ne najednou. Plížilo se to pomalu. Nejdřív jen v pátek, potom obden. Snášela jsem to, protože Petra ho milovala. Jakmile uslyšela klíč v zámku, běžela ke dveřím.“
Další stránka.
„Milan ji vzal s sebou v den, kdy odešel. Řekl mi: jednu ještě uživíš, dvě ne. Byla jsem těhotná s Janou. V sedmém měsíci. Nemohla jsem za ním běžet po schodech. Stála jsem ve dveřích a poslouchala, jak Petra pláče na chodbě. Pak už bylo ticho.“
Jana sešit zavřela. Položila si ho na kolena a sevřela víčka.
Zpoza stěny, od sousedů, tlumeně hučela televize. Nějaký moderátor mluvil o počasí. Mělo pršet.
Ten večer už nedokázala číst dál. Strčila sešit do tašky, zhasla, dvakrát otočila klíčem v zámku a vydala se domů. Ve vlaku seděla se zavřenýma očima tak dlouho, až jí na konečné někdo opatrně položil ruku na rameno. Byl to mladý kluk se sluchátky kolem krku.
„Není vám špatně?“
„Ne. Děkuju.“
Vystoupila a zamířila k autobusu. Nohy ji nesly samy. Po cestě, kterou tělo znalo lépe než hlava.
Doma se Petr zeptal:
„Našla jsi něco?“
Jana jen přikývla a podala mu sešit.
„Přečti si to. Já to nedokážu převyprávět.“
Četl v kuchyni, zatímco ona ukládala Jakuba. Syn chtěl pohádku, a tak Jana začala cosi o medvědovi v lese, jenže uprostřed se ztratila a nevěděla, kam příběh vede. Jakub si toho nevšiml. Už spal, levou rukou pevně zaklesnutý do polštáře, přesně tak, jak to dělával od narození.
Když se vrátila do kuchyně, Petr seděl nad sešitem a mezi prsty otáčel tužkou. Starý zvyk ještě z vysoké školy. Kdykoli přemýšlel, musel něco převracet v ruce.
„Petře.“
Zvedl k ní oči.
„Tvůj otec odvedl starší dceru a zmizel.“
„Ano.“
„A tvoje máma ji nehledala?“
„Čti dál. Já to dočtu zítra. Dneska už nemůžu.“
Petr se na ni chvíli díval. Potom vstal, přešel k ní a položil jí dlaň na zátylek. Nic neříkal. Jen ji držel. Jana se čelem opřela o jeho rameno a zůstala tak stát, dokud na sporáku nezačala pískat konvice.
Další den dočetla sešit v práci během polední pauzy. Zamkla se v zasedačce a nepouštěla dovnitř nikoho, přestože kolegové několikrát zaklepali.
Matka psala, že hledala. Tři roky po Milanově odchodu rozesílala dopisy na všechny adresy, které znala. Jeho rodičům do Jihlavy. Jeho sestře do Zlína. Jeho kamarádovi Tomáši Královi, který bydlel ve vedlejší ulici a náhle se odstěhoval přesně ve stejný den jako Milan.
Dopisy se vracely. Nebo se nevracely vůbec. Odpověď nepřišla ani jedna.
Matka šla i na policii. Tam jí řekli, že otec má právo žít se svým dítětem, protože je uvedený v rodném listě.