Oznámení o únosu podle nich nepřipadalo v úvahu, protože žádný únos se prý nestal. Milan byl zkrátka otec.
Matka se pak obrátila na advokáta. Ten jí poradil, aby podala návrh na určení, u kterého rodiče má dítě žít. Udělala to. Soudní jednání stanovili až za čtyři měsíce. Jenže Milan Novák se k němu nedostavil. Nikdo netušil, kde se právě zdržuje, novou adresu neměl nikdo k dispozici. Celá věc zůstala viset ve vzduchu.
„Přestala jsem ji hledat, když Janě byly dva roky. Ne proto, že bych zapomněla. Jenže žít s tím den co den, s tou černou dírou uvnitř, a mít vedle sebe malé dítě, které na tebe hledí a nechápe, proč jeho máma pořád pláče… To se nedalo. Řekla jsem si, že Jana nebude vyrůstat v bytě, kde matka každý den brečí. Zavřu to. Zapečetím. Jako plechovku s konzervou. A budu dál žít.“
Jana seděla v zasedací místnosti, upírala pohled z okna na parkoviště a počítala auta. Sedmnáct. Pak je přepočítala znovu. Osmnáct. Během toho, co počítala, přijelo ještě jedno stříbrné.
Matka to opravdu zapečetila. Jako tu plechovku. A nesla to v sobě čtyřicet let.
Alena Dvořáková jí řekla, ať nespěchá. Jenže Jana už zpomalit nedokázala.
Na internetu našla telefonní číslo polikliniky v Havlíčkově Brodě. Zavolala na registraci a zeptala se, jestli tam pracuje zdravotní sestra Petra Nováková.
„Pracuje. A kvůli čemu voláte?“
„Je to osobní.“
„Má směnu do šesti. Zavolejte po obědě, tou dobou bývá na procedurách.“
Jana zavěsila a podívala se na hodinky. Bylo poledne. Do konce směny zbývalo šest hodin. Cesta vlakem do Havlíčkova Brodu jí měla trvat zhruba čtyři.
Vytočila číslo Petra Svobody.
„Jedu do Havlíčkova Brodu.“
„Dneska?“
„Dneska.“
Na druhém konci se na chvíli rozhostilo ticho. Potom Petr řekl:
„Jakuba vyzvednu ze školy já. Nedělej si starosti.“
„Petře.“
„No?“
„Děkuju.“
„Za co?“
„Že se neptáš proč.“
Tiše se zasmál. Byl to ten jeho známý zvuk, teplý, trochu chraplavý.
„Protože vím proč.“
Vlak se vlekl pomalu a zastavoval skoro na každé stanici. Jana seděla u okna, spánek opřený o sklo. Bylo studené, špinavé, s mapami po zaschlém dešti. Za oknem ubíhaly ploty, sklady, průmyslové haly, břízy. Pak pole. A potom zase ploty.
Myslela na matku. Na to, jak každou neděli volala a vyptávala se na Jakuba. Do jaké chodí třídy? Co právě čte? Baví ho matematika? O Petře se nikdy nezmínila. Ani jednou se neprořekla. Za všechny ty roky jí neuklouzlo jediné náhodné slovo. Jakou sílu k tomu člověk musí mít. Anebo jak velikou bolest.
A možná matka do Havlíčkova Brodu jezdila. Ten lístek v kapse kabátu. Třeba ji tam viděla. Z dálky, přes ulici, před vchodem do polikliniky. Stála někde stranou a dívala se, jak Petra v bílém plášti přichází do práce. A pak se zase vrátila domů.
Jana vytáhla sešit a nalistovala poslední záznam. Písmo už tam vypadalo jinak. Bylo menší, roztřesenější, písmena utíkala doprava.
„Jestli to čteš, znamená to, že už tady nejsem. Za života jsem ti to říct nedokázala. Zkoušela jsem to. Pokaždé jsem se zastavila. Bála jsem se, že se na mě začneš dívat jinak. Že se zeptáš: jak jsi mohla. Nedokázala jsem to. Tohle je moje odpověď. Nedokázala jsem ji udržet, nedokázala jsem ji najít a nedokázala jsem ti o ní říct. Třikrát jsem selhala. Petra je v Havlíčkově Brodě. Vím to od roku 2014. Jela jsem tam. Viděla jsem ji. Je podobná otci. Stejné obočí, tmavé, skoro srostlé nad kořenem nosu. Neoslovila jsem ji. Dostala jsem strach.“
Záznam tam končil. Bez data. Bez podpisu.
Jana sešit zavřela, zasunula ho zpátky do kabelky a zatáhla zip. Vlak se v zatáčce zhoupnul. Za oknem se objevil ukazatel: Havlíčkův Brod 12 km.
Poliklinika stála na rohu ulice. Třípatrová, žlutá, s oprýskanou omítkou kolem vchodu. Na schodech kouřila žena v modrém zdravotnickém oblečení a bílých gumových nazouvácích. Jana kolem ní prošla do haly, vyšla do druhého patra a našla dveře ošetřovny.
Byly pootevřené. Zevnitř se ozývalo cinkání kovu.
Zaklepala klouby prstů na zárubeň.
„Dále.“
Vešla.
U stolu seděla žena, které mohlo být kolem pětačtyřiceti. Tmavé vlasy měla stažené do uzlu. Obočí se jí téměř spojovalo nad nosem. Široké lícní kosti. Velké ruce s krátce ostříhanými nehty. Na prsteníčku neměla prsten, jen světlý proužek na místě, kde ho dřív nosila.
Zvedla hlavu. Hnědé oči, lehce šikmé. Jako matčiny.
„Jdete na proceduru? Objednávání skončilo v pět.“
„Ne. Na proceduru nejdu.“
Žena si začala stahovat rukavice. Pomalu, jednu po druhé. Položila je na tác.
„Tak s čím vám můžu pomoct?“
Jana zůstala stát ve dveřích. Kabelka jí visela na rameni, uvnitř ležel sešit. Nohy měla jako přibité k podlaze. Tu větu si ve vlaku nacvičovala čtyři hodiny, v různých obměnách, pořád dokola. A teď tady stála a nebyla schopná vydat ze sebe ani slovo.
„Vy se jmenujete Petra?“
„Ano.“
„Petra Nováková?“
Žena se narovnala. V jejím obličeji se cosi nepatrně proměnilo, jako by se mezi nimi napjala neviditelná nit.
„Ano. A vy jste kdo?“
„Jmenuju se Jana. Jana Nováková.“
Nastalo ticho. Za zdí monotónně šumělo rádio. Po chodbě někdo prošel a šoupal podrážkami o linoleum.
Petra se na ni dívala bez mrknutí. Potom velice pomalu položila obě ruce na stůl, dlaněmi dolů, a řekla:
„Sedni si.“
Zůstaly sedět v ošetřovně. Dvě ženy naproti sobě, mezi nimi kovový tác s rukavicemi, skleněné skříně plné ampulí a ve vzduchu pach lihu a jódu. Jana mluvila. Petra poslouchala.
„Matka zemřela před týdnem. V jejím bytě jsem našla tvůj rodný list. A sešit.“
„Sešit?“
„Psala do něj. O tobě. O tom, jak tě otec odvezl.“
Petra se opřela o opěradlo židle. Byla to otočná zdravotnická židle s kulatým sedákem. Zaskřípala.
„On mě neunesl. Odvezl mě. Byly mi dva roky. Nepamatuju si nic.“
„Věděla jsi o ní? O mámě?“
„Věděla jsem, že existuje. Otec mi to řekl, když mi bylo šestnáct. Tehdy už hodně pil. Mluvil zmateně. Řekl mi, že mám matku v Praze, ale že na mě nemá čas. Prý si pořídila jiné dítě.“
Jana sevřela hranu stolu tak pevně, až jí zbělely prsty.
„To není pravda.“
„Vím. Teď už to vím. Tehdy jsem mu uvěřila.“
„Nikdy ses ji nepokusila najít?“
„Pokusila. Když mi bylo dvaadvacet. Přijela jsem do Prahy, adresu jsem si našla v seznamu. Stála jsem před domem. Viděla jsem ji, jak vyšla ven. S holkou. Mohlo jí být tak patnáct.“
Jana zavřela oči.
„To jsem byla já.“
„Došlo mi to. Až později. Tenkrát jsem jenom viděla, že má dceru. Že jsou spolu. Že se smějí. Otočila jsem se a odjela.“
„Proč?“
„Protože jsem se bála. Že tam budu navíc. Že mě nahradila tebou a že je jí tak dobře.“
Jana otevřela kabelku, vytáhla sešit a položila ho na stůl.
„Přečti si ho.“