Petra po něm sáhla. Rozevřela sešit na první straně, sotva přelétla očima několik řádků — a hned ho zase přiklopila.
„Tady ne,“ řekla tiše. „Až doma. Smím?“
„Jistě.“
Z ordinace odešly bok po boku. Venku už byla tma, pouliční lampy svítily jen místy a mezi nimi zůstávaly dlouhé pruhy šera. Petra kráčela vedle Jany trochu napřed, jistým, naučeným krokem člověka, který tu cestu chodí každý den a už ji dávno nevnímá.
„Můj syn Matěj je teď doma,“ promluvila po chvíli. „Je mu dvanáct.“
„Já mám Jakuba. Devět.“
„Takže jsou bratranci.“
Obě zmlkly. To slovo mezi nimi zůstalo viset jako něco nového a ještě neobnošeného, jako kabát půjčený od cizího člověka.
U přechodu se Petra zastavila. Vytáhla mobil, podívala se na displej a zase ho schovala do kapsy.
„Jano.“
„Ano?“
„Ona mě opravdu hledala?“
„Tři roky. Policie, právníci, dopisy. Bez jediné odpovědi.“
„A potom?“
„Potom jsem se narodila já. A ona se rozhodla, že musí žít dál. Nezapomněla. Jen to v sobě zamkla.“
Petra přikývla. Na semaforu naskočila zelená a její světlo se rozlilo po mokrém asfaltu, ale ani jedna se nepohnula.
„Já jsem se na ni zlobila,“ řekla Petra. „Celý život. Myslela jsem si, že mě prostě nechala. Že mě dala otci a vymazala.“
„Jezdila sem. Našla jsem jízdenku.“
„Já vím.“
Jana se na ni otočila. „Ty to víš?“
„Viděla jsem ji. Před dvěma lety. Stála naproti přes ulici, kousek od polikliniky. Měla šedý kabát a jeden knoflík jí držel už jen na nitce. Vyšla jsem si zakouřit, zvedla oči a poznala ji. Podle očí.“
„A nešla jsi za ní?“
„Ne.“
Zůstaly stát u přechodu. Zelená se změnila v červenou a za chvíli se znovu rozsvítila zelená.
„Ani jedna z nás nepřešla,“ řekla Jana.
„Ne.“
„A ona nedokázala přijít k tobě.“
„Tři generace zbabělosti.“
Jana se na ni zadívala. Petra hleděla rovně před sebe — na semafor, na silnici, na kužel světla pod lampou.
„Nebo tři generace strachu, že zase o někoho přijdeme,“ řekla Jana.
Petra k ní obrátila tvář. Ve světle lampy bylo vidět, že má zarudlý nos. Možná zimou. Možná ne.
„Pojď ke mně,“ řekla. „Dáme si čaj. Matěj vaří těstoviny. Nic jiného zatím neumí.“
„Půjdu.“
Byt byl malý, jednopokojový, v přízemí staršího domu. V předsíni ležely dvoje tenisky a jedny boty. Na věšáku visela bunda a školní batoh, modrý, s nášivkou Sparty.
Z kuchyně vykoukl Matěj. Na dvanáct let byl vysoký, hubený, s tmavým obočím — úplně stejným, jaké měla jeho matka.
„Mami, kdo to je?“
Petra se na okamžik nadechla.
„To je Jana. Moje sestra.“
Matěj zamrkal. Podíval se na Janu, potom na Petru a znovu na Janu.
„Ty máš sestru?“
„Jak se ukázalo, ano.“
Pokrčil rameny a otočil se zpátky ke sporáku.
„Těstoviny jsem udělal pro dva. Ale můžu přidat další.“
„Přidej.“
Jana si zula boty. V předsíni voněly vařené těstoviny a ještě něco. Chvíli jí trvalo, než si to uvědomila.
Levandule.
Jemná, téměř neznatelná vůně vycházela ze skříně, kde visely Petřiny kabáty a šaty.
V kuchyni seděly až do půlnoci. Matěj už odešel spát, ale z pokoje se pořád ozývalo tiché mumlání — něco sledoval ve sluchátkách, jenže zvuk se i tak prodíral ven.
Petra četla sešit pomalu. Prstem sledovala řádky, jako to dělávají děti, když se bojí, že jim slova utečou. Občas se zarazila. Zavřela desky. Za okamžik je zase otevřela.
Jana pila čaj. Hrnek byl bílý, s vlasovou prasklinou na okraji. Čaj dávno vystydl, ale ona si toho nevšímala.
„Píše tady, že jsem byla celá rudá a měla jsem černé vlásky.“
„Ano.“
„Já zrudnu hned i teď. Podívej.“
Zvedla hlavu. Tvář měla mokrou od slz.
„Vidíš?“
Jana viděla. Červené skvrny na krku, u klíčních kostí, tam, kde se jí rozevíral límec domácího županu. A oči — hnědé, lesklé, matčiny.
„Petro.“
„Co?“
„Máma tě milovala. Celý život. Každý den. Jen to neuměla říct. A neuměla přijít.“
„Já vím.“
„Jak to můžeš vědět?“
Petra položila dlaň na sešit.
„Protože jsem stejná. Stála jsem přes ulici a nepřešla. Znala jsem adresu a nejela tam. Našla jsem ji v seznamu a zavřela stránku.“
Sešit odsunula doprostřed stolu.
„Všichni jsme v téhle rodině stejní. Stojíme na druhé straně silnice a bojíme se udělat krok.“
Jana odjela posledním vlakem. Vagon byl skoro prázdný: starší muž s novinami, dívka se sluchátky a ona. Dívala se do tmavého okna a místo krajiny viděla jen svůj odraz. Unavený obličej. Ale přece jiný než ráno. Něco se v ní pohnulo. Nevyřešilo se to. Jen se to posunulo.
Vytáhla telefon a zavolala Aleně Dvořákové.
„Ali.“
„Našla jsi ji?“
„Našla.“
„Je naživu?“
„Je. Dělá zdravotní sestru. Má dvanáctiletého syna. Umí vařit těstoviny.“
„A?“
„O matce věděla. A matka věděla o ní. Obě o sobě věděly. A obě mlčely.“
Alena dlouze vydechla, až to v telefonu tiše zahvízdalo. Jako by celou dobu, co čekala na hovor, zadržovala dech.
„A co dědictví?“
„Ali.“
„No co?“
„Byt je napsaný na matku. Dědičky jsme obě. Já i Petra. Podle zákona napůl.“
„Řekneš jí to?“
„Už jsem jí to řekla. Odpověděla, že byt nepotřebuje. Že potřebuje sestru.“
Na druhém konci nastalo ticho. Potom se Alena zasmála — potichu a tlumeně, takovým smíchem, který spíš bolí, než těší.
„No vidíš. Říkala jsem ti, ať s notářem nespěcháš.“
„Měla jsi pravdu.“
„Já vím.“
„Odkud?“
„Protože k notáři můžeš zajít kdykoli. Ale lidi můžeš ztratit, zatímco budeš vyřizovat papíry.“
O měsíc později dědictví vyřídily. Společně. Petra přijela do Prahy poprvé po dvaceti letech. Stála v domě před schránkami a dívala se na cedulku se jménem „Nováková“.
„Ona si do posledka nezměnila příjmení.“
„Nezměnila.“
Vyšly do třetího patra. Čtrnáct schodů. Petra je počítala nahlas. Jana sebou trhla — ona sama je počítala vždycky.
V bytě voněla levandule. Jana otevřela okno. Petra zůstala stát uprostřed pokoje a upřeně hleděla na skříň, v níž visela dřevěná ramínka omotaná proužky látky.
„Doma mám stejná.“
„Ramínka?“
„S tou látkou. Nikdy jsem nevěděla, odkud se to vzalo. Prostě jsem to tak dělala odjakživa.“
Jana si sedla na pohovku. Petra se posadila vedle ní. Mezi nimi ležel sešit.
„Prodáme ten byt?“ zeptala se Petra.
„Nevím. Dnes ne.“
„Dobře.“
Seděly v matčině bytě jako dvě sestry, které o sobě čtyřicet let neměly tušení. Za oknem se po římse procházeli holubi, šedí, tlustí, samozřejmí. Na parapetu stála sklenice se zaschlou vodou na dně. Matka ji už nestihla umýt.
Jana vstala, došla ke dřezu a pustila kohoutek. Sklenici pečlivě vymyla a uložila ji do skříňky.
Petra ji pozorovala. Pak tiše řekla:
„Máma by to udělala stejně.“
Jana neodpověděla. Jen stála u dřezu s mokrýma rukama a poslouchala, jak za stěnou u sousedů běží televize.
Předpověď hlásila déšť.