— Náhradní klíč pro mámu už je hotový. „Večer jí ho dáme,“ oznámil Petr Vaněk a zapínal si bundu s výrazem člověka, který právě prodal moje soukromí za výhodnou rodinnou cenu.
Neřekl to jako návrh, o němž by se dalo mluvit. Znělo to spíš jako předpověď počasí, proti níž nemá smysl protestovat: smiř se, Lucie, blíží se k nám tlaková níže jménem Hana Zemanová.
Zadívala jsem se na lesklý kousek kovu v jeho prstech. Byl nový. Ostrý. A stejně zubatý jako celý ten nápad.
Scénu jsem mu neudělala. Hysterie je výbava poražených a křik v manželství většinou jen prozradí, že člověku došly argumenty. Zůstala jsem stát s utěrkou v ruce a v duchu jsem začala vyhodnocovat situaci jako před bitvou.
Je totiž nutné vědět jednu věc: moje tchyně nikdy nepřichází „jen tak“. Při poslední návštěvě mi z čiré náhody seřadila koření podle abecedy, vyhodila sklenici drahé omáčky, protože prý měla „podezřelou barvu“, a pak tři dny vykládala Petrovi, že v našem mrazáku vládne naprostý potravinový chaos.
Její příchody připomínaly společnou kontrolu hygieny, finančního úřadu a sociálky v jednom. Až dosud chránila hranice našeho bytu aspoň nutnost zazvonit na domovní telefon. Díky tomu jsem měla tři minuty na mobilizaci obranných sil. Teď se někdo rozhodl tuhle hranici zbourat.
— Nepřijde sama, — dodal Petr jakoby mimochodem a raději se mi nedíval do očí. — Bude s Ivanou Malířovou. Chystají se prý na nějakou výstavu a cestou se u nás na pět minut zastaví.
Jistě. Výstava. Ivana Malířová byla mámina sousedka, majitelka nejrychlejšího jazyka v celém našem sídlišti a čestná hlasatelka veškerých zpráv z domu.
Volba svědkyně byla promyšlená, to jsem musela Petrovi v duchu skoro zatleskat. Plán byl průhledný jako dětská slza: před cizím člověkem, navíc tak upovídaným, se slušně vychovaná snacha Lucinka nezačne vzpírat, neodváží se říct „ne“ a poslušně spolkne další invazi.
„Rodinná péče je zvláštní druh buldozeru,“ pomyslela jsem si filozoficky. „Když včas neuskočíš, zaválcují tě láskou tak důkladně, až přijdeš o puls i o osobní hranice.“
Do naší předsíně vpadly slavnostně přesně v šest večer. Hana Zemanová zářila jako naleštěný samovar na kupecké svatbě. Ivana Malířová postávala skromně za ní a plnila roli komparsu při dějinném vítězství.
Sotva tchyně překročila práh, její pohled se spustil jako čtečka čárových kódů. Přelétl botník, zda nejsou boty nakřivo, sklouzl po zrcadle, jestli na něm nejsou šmouhy, a okamžitě zamířil směrem k obýváku.
V rukou držela obrovskou kabelu. Z jejích hlubin vzápětí vytáhla, jako kouzelník králíka z klobouku, těžký přívěsek ve tvaru sovy a baculatý notes na spirále, které si s nacvičenou obratností hned přichystala k použití.