Oba předměty sevřela do jedné ruky, jako by právě převzala velitelskou výbavu k inspekci.
Sova měla nejspíš představovat oko, kterému neunikne ani smítko. Notes zase předznamenával seznam budoucích provinění.
„Petřík povídal, že pro mě máte nějaké překvapení!“ zanotovala tchyně a ani ji nenapadlo sundat si kabát. „Já se o vás pořád tolik strachuji, víte? Člověk kvůli tomu ani klidně nespí. Vy jste celé dny v práci. Co když necháte zapnutou žehličku? Co když praskne voda? A vůbec, v domácnosti má být něčí dohled.“
Odmlčela se přesně na tak dlouho, aby Ivana Malířová stihla patřičně docenit velikost mateřské oběti. Pak Hana Zemanová znovu přešla do útoku.
„Přes den se tu zastavím, uvařím vám čerstvou polévku, porovnám skříňky. U vás se pořád po stole povalují nějaké složenky a člověk vůbec nepozná, jestli už jsou zaplacené. V lednici vám zbytečně odchází jídlo, protože někdo nekouká na datum spotřeby.“
Hana Zemanová přimhouřila oči s něžností člověka, který právě brousí nůž, a vytáhla svůj nejsilnější trumf.
„Lucinka je samozřejmě hodné děvče, o tom žádná. Jen je ještě mladá a roztržitá. Trocha kontroly jí nemůže uškodit,“ pronesla s úsměvem, jako by mě právě zabalila do bublinkové fólie a odložila do regálu s křehkým zbožím. „Viďte, Ivanko? Na mladé musí člověk dohlédnout.“
Ivana Malířová okamžitě přikývla. Hlava se jí rozhoupala jako porcelánové figurce na pružince.
„No jistě! Náhradní klíč u maminky, to je přece požehnání. To je pomoc k nezaplacení! Já mám třeba snachu taky…“
Petr Vaněk se narovnal v ramenou a tvářil se přinejmenším jako Šalomoun před vynesením nejslavnějšího rozsudku. Sáhl do kapsy a vytáhl duplikát.
„Tady, mami. Vezmi si ho. Ať máš klid.“
Podal jí klíč. Tchyně po mně střelila vítězným pohledem. Mat, Lucinko. A rovnou před svědky.
Jenže já nezačala třískat talíři ani dramaticky křičet. Místo toho jsem došla ke komodě, vysunula horní zásuvku a vytáhla svazek starých náhradních klíčů. Jedním rychlým pohybem jsem z nich sundala prázdnou plastovou klíčenku s logem autosalonu.
„To je báječný nápad, Hano Zemanová,“ řekla jsem hlasem hebkým jako kašmír, jen pod ním slabounce zazvonila ocel. „Petře, ty jsi skutečný génius. V dnešní době se člověk bez naprosté vzájemné podpory prostě neobejde.“
Udělala jsem krok až k tchyni. Už natahovala volnou ruku po Petrově klíči, ale můj široký, dokonale ledový úsměv ji zarazil v půli pohybu.
„Podle mě by rodinná péče měla fungovat oběma směry,“ pokračovala jsem a dívala se Haně Zemanové přímo do očí. „Bezpečí je přece společná věc. Vám kolísá tlak, věk už také není nejnižší a trubky v tom starém paneláku pamatují svoje. Člověk nikdy neví. Takže si to vyměníme hned teď. Vy dáte svůj klíč nám a my vám slavnostně předáme ten náš.“
Tchyně zamrkala. V jejích očích se inspekční skener zasekl a vyhodil chybové hlášení. Ivana Malířová za jejími zády přestala na okamžik i dýchat.
„A k čemu by vám byl můj klíč?“ zaskřípala podezřívavě Hana Zemanová a ruku pomalu stáhla.
„Jak k čemu?“ rozzářila jsem se téměř radostně.