Rozhodila jsem teatrálně rukama. „Přece kvůli péči! Vy k nám můžete chodit přes den: nakouknout do lednice, zkontrolovat složenky, prohlédnout, jestli máme v prádelníku všechno podle vašich představ. A já se po práci stavím rovnou u vás. Bez zvonění, jako doma.“
Udělala jsem kratičkou pauzu a s milým úsměvem pokračovala:
„Projdu vám domácí lékárničku, jestli tam nemáte prošlé prášky. Podívám se do skříní, jestli se vám tam nehromadí zbytečnosti. Z balkonu odnesu staré zavařovačky, protože je schraňujete celé roky a roztoči už tam nejspíš založili vlastní republiku. Přepočítám účtenky z obchodu, abych zjistila, jestli zbytečně neutrácejíte, protože pak by vám Petr Vaněk musel finančně vypomáhat. Jsme přece rodina, ne? Žádné zamčené dveře, samá průběžná kontrola… vlastně promiňte, péče! Viďte, paní Malířová?“
Prudce jsem se otočila k sousedce. Ivana Malířová naprázdno polkla, oči se jí rozšířily a úplně mimoděk couvla o půl kroku směrem ke dveřím, jako by tam viděla jedinou únikovou cestu.
Petr Vaněk mezitím začal blednout tak rychle, až jeho obličej připomínal starou oprýskanou omítku. Teprve teď mu docházelo, do jaké pasti se vlastníma rukama zahnal. Chtěl se předvést jako hlava domácnosti, jenže ve skutečnosti přivedl manželku k rodinné inspekci, skoro jako nájemnici, které nadělili osobní dozor.
Hana Zemanová si přitiskla kabelku k hrudi tak křečovitě, jako bych se už natahovala po jejích vzácných sklenicích a chystala se jí přepočítat důchod.
„Lucie, ty ses snad pomátla?“ vydechla. Všechen ten medový, ukázkově laskavý tón z ní najednou spadl jako špatně připnutá brož. Po tváři jí naskočily rudé skvrny. „U mě doma je moje soukromí! Mám tam doklady, prádlo, peníze! Nikdo cizí mi nebude bez dovolení lézt do skříní!“
Nechala jsem nastat ticho. Přesně tři vteřiny. Dost dlouho na to, aby každé její slovo zůstalo viset v předsíni a doputovalo až k uším svědkyně.
„Cizí?“ pozvedla jsem s lehkou ironií obočí. „To je zajímavé. Ještě před minutou jsme byli mladá rodina, která se bez zkušeného dozoru v prádelníku zřejmě neobejde. A teď jsem najednou cizí člověk? Takže vaše soukromí je nedotknutelné a musí se ctít. Ale náš byt s Petrem je veřejná chodba a zároveň pobočka vaší kontrolní komise?“
V předsíni zavládlo takové ticho, že z kuchyně bylo slyšet jednotvárné hučení lednice. Ivana Malířová, kvůli níž se celé tohle představení očividně pořádalo, se najednou na svou kamarádku zadívala mnohem pozorněji.
„Hani, vždyť jsi to řekla sama. Soukromí,“ ozvala se nakonec sousedka. „A mladí ho snad nemají?“
V jejím pohledu nebyla lítost. Spíš prosté, neomylné pochopení člověka, který právě prohlédl dost laciný trik. Hana Zemanová se pokoušela získat permanentku do cizího života a přikrýt to hezkým slovem péče.
Petr Vaněk se ještě pokusil zachránit poslední zbytky své autority. Vydal neurčitý zvuk a pak ze sebe neohrabaně dostal:
„Lucie, proč to tak přeháníš? Máma přece chtěla jen pomoct.“