„Klíče položte na stůl. Hned,“ řekla Hana Bednářová, která stála ve dveřích svého bytu s pažemi pevně založenými na prsou. Celé tělo se jí chvělo vztekem.
V předsíni, mezi třemi obrovskými kostkovanými taškami, postávala Miroslava Brňáková. Její bývalá tchyně. V ruce držela náhradní svazek klíčů, který jí Hana před třemi lety, ještě za manželství s jejím synem Radovanem Jelínkem, neprozřetelně svěřila „pro jistotu, kdyby se něco stalo“.
„Ani mě nenapadne, Haničko,“ odpověděla Miroslava Brňáková klidně, jako by přišla na předem domluvenou návštěvu. Zula si boty a pečlivě je zasunula do botníku. „Mám plné právo tady být. Můj syn do tohohle bytu vložil nejlepší roky svého života. A vůbec, po rozvodu se ti vede až moc dobře. Je načase napravit nespravedlnost.“
„Jakou nespravedlnost?“ Hana udělala krok k ní a cítila, jak se v ní zvedá vlna zuřivosti. „Radovan Jelínek na tu hypotéku nedal ani korunu! Rozvedli jsme se před dvěma lety. Byt byl pořízený z peněz mých rodičů ještě před svatbou. Na něj byl jen formálně napsaný podíl a toho se sám vzdal výměnou za výživné. Vy tady nemáte žádné postavení.“
„Podle papírů možná,“ pronesla bývalá tchyně, upravila si účes před zrcadlem v chodbě a pak si Hanu kriticky přeměřila pohledem. „Ale podle svědomí? Radovan zůstal s prázdnýma rukama. Pronajímá si pokoj ve sdíleném bytě, bere, co se mu kde naskytne, a žije od výplaty k výplatě. A ty? Podívej se na sebe. Rekonstrukce hotová, jiné auto, malou jsi dala do soukromé školky. Kde na to bereš, Hano? Vsadím se, že jsi bývalému manželovi nevyplatila všechno, co mu náleželo. Tak jsem přijela na čas bydlet sem. Pomůžu s vnučkou a zároveň dohlédnu, kam mizí peníze.“
„Vaší vnučce je šest a naposledy jste ji viděla na jejích třetích narozeninách!“ Hana prudce vytáhla telefon. „Okamžitě volám policii. Nacházíte se v cizím bytě bez souhlasu majitelky.“
„Jen volej,“ ušklíbla se Miroslava Brňáková a s naprostou jistotou zamířila do obývacího pokoje, kde se usadila na pohovku. „Policii řeknu, že jsem přijela za vlastní vnučkou na pozvání jejího otce. Radovan to potvrdí. Chceš udělat ostudu před celým domem? Prosím. Nebude ti to před sousedy trapné? Ty, taková spořádaná paní vedoucí ve své firmě.“
Hana pomalu spustila ruku s telefonem. Tchyně přesně věděla, kam udeřit. Pouštět se do veřejného skandálu s hádavou starou ženou, zvlášť když se mohla každou chvíli vrátit šestiletá Sofie Bílýová od kamarádky, bylo to poslední, co si přála. Musela postupovat chytřeji. Jenže nervy jí už praskaly.
„Máte přesně třicet minut na to, abyste si sbalila ty svoje tašky a odešla,“ řekla Hana zřetelně, slovo po slovu. „Jinak nechám okamžitě vyměnit zámky. Zámečník tu bude do půl hodiny.“
„Nebude,“ odvětila Miroslava Brňáková a vytáhla z kapsy háčkovaný ubrousek, který rozprostřela na konferenční stolek. „Už jsem mluvila s předsedou domu. Řekla jsem mu, že jsem tvoje maminka, přijela jsem na návštěvu a ty chceš měnit zámky, protože máš dočasné zatmění rozumu. Postavil se na mou stranu. Takže se hezky posaď, Haničko. Čeká nás dlouhý rozhovor.“
Hana Bednářová vešla do obývacího pokoje a usedla do křesla přímo naproti své bývalé tchyni.