Ruce se jí ještě nepatrně třásly, ale myšlenky se jí začínaly skládat do jasnějšího pořádku. S touhle ženou se po dobrém mluvit nedalo. Miroslava Brňáková rozuměla jen nátlaku a vlastnímu prospěchu.
„Co vlastně doopravdy chcete, paní Brňáková?“ zeptala se Hana Bednářová bez oklik. „Nevěřím, že jste se sem táhla z okraje města se třemi taškami jen proto, abyste napravovala nějakou vymyšlenou křivdu.“
„Chci, aby můj syn žil důstojně,“ odsekla bývalá tchyně. „Ty jsi mu sebrala úplně všechno.“
„On všechno prohrál v sázkách!“ vybuchla Hana, protože trpělivost jí začínala docházet. „Moc dobře víte, proč jsme se rozvedli. Odnesl z bytu moje zlaté šperky, dal do zastavárny počítač a vybral peníze, které byly určené pro dítě!“
„Ale nepřeháněj,“ mávla starší žena rukou, jako by šlo o rozlitou kávu. „Byl mladý, udělal chybu. Měla jsi stát při manželovi, ne hned běžet k soudu kvůli rozvodu a výživnému. Kvůli těm tvým alimentům ho nikde nechtějí vzít na slušnou práci, protože mu hned strhávají půlku.“
„Je mu dvaatřicet. Jaký mladý?“ Hana se hořce uchechtla. „A výživné stejně už půl roku neplatí. Dluží přes padesát tisíc korun. O čem to tady mluvíte?“
„Právě proto jsem přijela,“ naklonila se Miroslava Brňáková blíž. „Dohodneme se. Přepíšeš polovinu tohohle bytu zpátky na Radovana Jelínka. Anebo byt prodáš, koupíš si něco menšího a rozdíl mu dáš, aby si mohl pořídit vlastní bydlení. A stáhneš žádost o výživné. Na oplátku odjedu a už tě nechám být.“
Hana na ni zůstala hledět a měla pocit, že špatně slyší. Taková drzost snad ani nemohla mít konec.
„Vy jste se snad zbláznila,“ pronesla tiše. „Mám odevzdat podíl z bytu člověku, který okradl vlastní dítě?“
„Jinak ti tady udělám ze života peklo,“ procedila Miroslava Brňáková. „Nastěhuju se do malého pokoje. Budu tu bydlet, vodit vnučku do školky a vykládat jí, jakou má sobeckou matku. Zavolám sociálku a řeknu jim, že dítě zanedbáváš, protože pořád jen pracuješ. Uvidíme, jak potom budeš mluvit.“
V tu chvíli se v předsíni ozval šramot dveří. Vrátila se Hanina kamarádka Kristýna Červenýová, která přivedla malou Sofii Bílýovou.
„Mami!“ vběhla holčička do pokoje, ale okamžitě se zastavila, když si všimla cizí starší ženy. „Kdo to je?“
„To jsem tvoje babička Miroslava, Sofinko,“ zatáhla sladce Miroslava Brňáková a roztáhla ruce, jako by čekala objetí. „Přijela jsem za tebou na návštěvu.“
Sofie se vyděšeně přitiskla k matce. Kristýna jedním pohledem zhodnotila napjatou atmosféru, všimla si kostkovaných tašek v chodbě a rychle přistoupila k Haně.
„Hani, co se tu děje?“ zašeptala. „Kdo to má být?“
„Bývalá tchyně,“ odpověděla Hana stejně potichu. „Přijela mě obrat. Chce byt.“
Kristýna se zamračila a otočila se k Miroslavě Brňákové.
„Paní, jste vůbec normální? Okamžitě odsud odejděte, než zavolám policii.“
„A ty jsi kdo, že mi tady budeš poroučet?“ vyštěkla tchyně. „Kamarádka? Tak radši mlč. Tohle je naše rodinná věc.“