Hana se ovládla a obrátila se k dceři, která celou scénu sledovala s vytřeštěnýma očima.
„Sofie, běž si prosím na chvíli do pokoje a hraj si tam,“ řekla co nejměkčeji.
Holčička bez odmlouvání zmizela v dětském pokoji.
Hana se natočila ke Kristýně.
„Kiki, můžeš být prosím s ní? Tohle si musíme vyříkat mezi sebou.“
Kristýna jen krátce přikývla, vešla za Sofií a dveře za sebou pečlivě zavřela.
Teprve potom Hana pomalu vstala. Došla k oknu, jako by potřebovala nabrat vzduch, a pak se otočila zpátky k Miroslavě Brňákové.
„Takže vydírání?“ pronesla klidně. „Opravdu si myslíte, že mě zastrašíte sociálkou nebo svými výstupy?“
„Zalekneš se,“ ujistila ji Miroslava s naprostou jistotou. „Ty jsi slušná ženská. Dbáš na to, co si o tobě lidé myslí. V práci o skandály nestojíš. Zato já jsem důchodkyně, já už nemám co ztratit. Budu za tebou chodit všude, kam se hneš.“
„Výborně,“ řekla Hana najednou až nečekaně tiše. „Tak to vezmeme prakticky. Když už jste dorazila pomáhat a napravovat křivdy, začneme hned. Radovan mi dluží alimenty za půl roku. To dělá šedesát tisíc korun. K tomu připočtěte nedoplatek za byt z doby, kdy tu ještě bydlel a neplatil. Dalších patnáct tisíc. Dohromady sedmdesát pět tisíc. Prosím, zaplaťte.“
Miroslava na okamžik ztratila řeč. Jenže vzápětí znovu nasadila svůj útočný výraz.
„Takové peníze nemám. Jsem v důchodu.“
„A já nemám nazbyt byt,“ odsekla Hana. „Když jste přijela jednat za svého syna, uhraďte jeho dluhy. Nebo jste si vážně představovala, že sem přijedete, usadíte se mi na krku, budete jíst z mé lednice a ještě mi určovat pravidla?“
„Budu ti pomáhat v domácnosti!“ vykřikla Miroslava. „Vařit, uklízet, starat se!“
„Služku nehledám.“ Hana přešla do chodby ke kostkovaným taškám a do jedné lehce kopla špičkou boty. „Vezměte si svoje věci a odejděte. Dobrovolně.“
„Ne!“ Miroslava vyskočila z pohovky a vrhla se k ní. „Nikam nepůjdu! Máš povinnost se rozdělit! Můj syn kvůli tobě trpí!“
„Kvůli mně?“ Hana se prudce otočila a oči se jí zúžily. „Váš syn doplácí na vlastní lenost a hloupost. A taky na vás, protože jste ho celý život rozmazlovala, omlouvala mu každou špinavost a dělala z něj chudáčka. Je to dospělý chlap, a vy za něj obcházíte byty a snažíte se je vyžebrat nebo vyrvat. Nepřipadá vám to ani trochu trapné?“
„Neopovažuj se takhle mluvit o mém synovi!“ zaječela stará žena a rozpřáhla se, aby Haně vlepila facku.
Hana jí ruku zachytila ještě ve vzduchu. Sevření měla pevné jako kleště.
„Jestli na mě v mém vlastním bytě ještě jednou vztáhnete ruku, podám na vás trestní oznámení za napadení,“ řekla potichu, ale tak ledově, že Miroslava ztuhla. „A teď mě dobře poslouchejte, paní Brňáková.“
Pustila ji. Miroslava těžce oddechovala a v jejích očích se poprvé mihlo něco jako strach.
„Teď si vezmete tašky a odejdete,“ pokračovala Hana. „Pokud tu za pět minut pořád budete, volám svému advokátovi. O Radovanových dluzích už jsme spolu mluvili. Má podíl na vaší venkovské chalupě za Prahou, který jste na něj kdysi přepsala. Kvůli dlužným alimentům necháme ten podíl obstavit. Půjde do dražby. Opravdu chcete, aby vám na chalupu začali jezdit cizí lidé?“
Miroslava Brňáková zbledla.