Na pár vteřin jen naprázdno polkla.
„Tohle neuděláš,“ vypravila ze sebe. „Radovan říkal, že se do žádných soudů pouštět nebudeš.“
„Radovan je hlupák,“ usekla ji Hana Bednářová chladně. „Posuzoval mě podle té Hany, která ještě před pár lety brečela do polštáře, zatímco on rozhazoval naše společné peníze. Jenže ta žena už neexistuje. Před vámi stojí někdo, kdo sám živí dítě, vede obchodní oddělení a velmi dobře ví, co znamenají dluhy. Jestli do pěti minut nezmizíte, zítra ráno můj právník podá návrh na obstavení Radovanova majetku. A jeho jediným majetkem je podíl na vašem domě a chalupě.“
Miroslava Brňáková ztuhla. Smysl Haniných slov jí došel okamžitě. Výhrůžky bytem selhaly a možnost, že kvůli synovým dluhům přijde o milovanou chalupu, najednou zněla až příliš skutečně.
„Jsi jedovatá potvora, Hano,“ sykla, tentokrát už ale bez předchozí jistoty.
„Jsem, jaká jsem,“ odpověděla Hana a dokořán otevřela vstupní dveře. „Čas běží. Pět minut.“
Miroslava se začala zmateně motat po předsíni. Všechna její útočnost se vypařila jako pára nad hrncem. Ve spěchu si obouvala boty, prsty se jí třásly a tkaničky se jí pletly jedna přes druhou.
„Radovan se dozví, co jsi zač,“ brblala, když popadla první tašku. „On ti Sofii vysoudí, uvidíš.“
„Ať to zkusí,“ pronesla Hana naprosto klidně. „S jeho příjmy a dluhy? Jemu by nesvěřili ani křečka.“
Miroslava Brňáková odtáhla dvě obrovské tašky na chodbu. Třetí Hana bez váhání odstrčila nohou za práh.
„Klíče,“ natáhla ruku.
Tchyně po ní mrskla svazkem tak zuřivě, že dopadl na dlažbu a s cinkáním se rozjel ke zdi. Hana se pro něj beze spěchu sehnula a zvedla ho.
„A už se tu neukazujte,“ dodala tiše, ale tvrdě. „Nikdy. Sofii neuvidíte, dokud Radovan nezaplatí celý dluh do poslední koruny. A jestli ji začnete vyhlížet u školky, najmu ochranku a na vás podám žalobu kvůli obtěžování. Rozuměla jste mi?“
Miroslava neodpověděla. Jen sípavě oddechovala a snažila se pobrat všechny tři těžké tašky najednou. Výtah konečně cinkl, dveře se otevřely a ona se s tichým nadáváním nasoukala dovnitř.
Hana zabouchla dveře a dvakrát otočila zámkem. V tu chvíli jí povolila kolena. Opřela se zády o dveře a pomalu sjela na zem. Srdce jí bušilo tak silně, až ji bolelo v hrudi.
Z dětského pokoje vyšla Kristýna Červenýová. Za ní se nesměle objevila Sofie Bílýová.
„Odjela?“ zeptala se Kristýna a dřepla si před Hanu.
„Odjela,“ vydechla Hana a na tváři se jí objevil unavený úsměv. „A už nepřijede. O chalupu se bála víc než o vlastní hrdost.“
„Mami, proč babička tak křičela?“ zeptala se Sofie, přistoupila blíž a objala matku kolem krku.
Hana ji pevně přitiskla k sobě a zabořila nos do jejích hebkých vlasů. Všechna zloba, strach i napětí z ní najednou spadly. Zůstala jen úleva a tiché vědomí, že tentokrát opravdu vyhrála.
„Už je dobře, zlatíčko,“ zašeptala a pomalu vstala. „Babička si jen spletla dveře. Nás už rušit nebude. Pojď, dáme si čaj a ten koláč, co přinesla Kristýna.“
Kristýna Červenýová na Hanu povzbudivě mrkla a zamířila do kuchyně. Byt se znovu nadechl obyčejným klidem a život se vracel do svého bezpečného rytmu. Stíny minulosti už neměly sílu ho znovu rozbít.