„— vychází doplatek ještě na sedm tisíc sto korun,“ oznámila recepční klidným úředním tónem.
Markéta Martinecová jen ladně pohodila ramenem a významně ke mně stočila oči, jako by tím bylo všechno vyřešeno.
Stanislava Doležalová si založila ruce na prsou a čekala, až poslušně sáhnu po peněžence.
Rodinné vztahy mají zvláštní zákonitost: čím vřeleji vás někdo při příjezdu objímá, tím odvážněji se pak dobývá k vašim penězům.
„Slečno,“ obrátila jsem se na recepční a hlas se mi ztišil do ledové pevnosti. „Potvrzuji pouze naši původní rezervaci. Ta je zaplacená v plné výši. Jsme čtyři.“
Na okamžik jsem se odmlčela a podívala se přímo do zmatené tváře své švagrové.
„Tihle milí hosté jsou ovšem samostatná skupina. Ubytování, pstruhy, saunu i tu luxusní obloženou mísu jim prosím vystavte zvlášť. Na jméno Markéty Martinecové.“
Ticho spadlo do haly jako těžká deka. Bylo tak hutné, že zvenku z lesa doléhalo ťukání datla.
„Jano, co to má znamenat?“ zlomil se Markétě hlas do ublíženého písknutí. Klobouk jí sklouzl nakřivo. „My máme peníze jen na benzín a zmrzlinu! Přijeli jsme přece na návštěvu!“
„V tom případě to není dovolená, Markéto. To je výlet k bráně,“ pronesla jsem ostře. „Na návštěvu se chodí po pozvání. A většinou s dortem. Vy jste dorazili na cizí oslavu s igelitkou levných párků a chutí za sedm a půl tisíce.“
„Jano! To se nestydíš?“ vyjekla Stanislava Doležalová a zrudla až ke kořínkům vlasů. „Jsme rodina! Příbuzní! Jakube, proč nic neříkáš? Tvoji matku a sestru vyhazují na ulici!“
Jakub udělal krok dopředu. Nekřičel, přesto mu v hlase zazvonila ocel.
„Rodina, mami, jsou lidé, kteří respektují hranice druhých. Jana půl roku dřela, aby připravila odpočinek pro nás a děti. Vy jste přijeli bez pozvání, chtěli jste odsunout naše děti na přistýlky a ještě hodit účet za svoje lahůdky na moji ženu. To není rodina. To je pokus o nájezd.“
Markéta otevřela ústa a zoufale hledala další výmluvu.