„My jsme vám přece chtěli udělat radost! Překvapení!“ vyhrkla Markéta Martinecová a křečovitě se chytila poslední možnosti. „Jakube, vždyť jste nás sami prosili, ať přijedeme!“ Výmluvy z ní začaly létat jedna za druhou, jako peří z rozpáraného polštáře.
Jakub pomalu obrátil pohled k Markétinu muži.
„Marku,“ pronesl tiše, ale tak, že to slyšeli všichni. „To vaše ‚prosili nás, abychom přijeli‘ je zvláštní cestovatelský žánr. Říká se mu: pozval jsem se sám.“
Marek Zeman ztuhl. Obličej se mu protáhl, pak sklopil oči k opuštěné tašce s uhlím, kterou držel v ruce, a nakonec se podíval na svou ženu.
„Já bych sem možná ani nejel,“ zamumlal nevrle. „Tys říkala, že nás Jakub pozval osobně a že je všechno zaplacené.“
Tím se rozpadla i poslední kulisa jejich drzosti. Všichni stáli a dívali se, jak se jejich sebejistota sesouvá k zemi.
Marek se beze slova otočil a vykročil k autu. Ani se nepokusil vzít Markétě její obrovský kufr, který se jí válel u nohou jako výčitka.
Markétiny děti přestaly přetahovat plastovou láhev a poprvé od chvíle, kdy dorazily, zůstaly potichu. Jen mlčky sledovaly matku, jako by ji viděly úplně nově.
A Stanislava Doležalová, ještě před minutou horlivě kázající o rodině, se náhle otočila zády a začala s nečekaným zaujetím zkoumat borovice za parkovištěm. Bylo naprosto jasné, že ze svého důchodu tenhle výlet platit nehodlá.
„Kdybyste si to rozmysleli, jedna chata je pořád volná,“ ozvala se klidně recepční za Markétinými zády. „Platba předem. Celá částka.“
My už jsme mezitím šli po upravené cestičce k našemu domku.
Za námi bouchaly dveře auta, motor se rozkašlal a pak zařval, jako by i on chtěl utéct co nejrychleji. Zhluboka jsem se nadechla svěžího lesního vzduchu.
U schůdků mě Jakub objal kolem ramen a přitiskl k sobě.
„Víš co?“ pousmál se. „Mám pocit, že z toho nakonec bude skvělá dovolená.“
„O tom nepochybuju,“ odpověděla jsem a sledovala naše děti, jak s nadšeným výskáním běží k jezeru. „Pojď, muži. Čeká nás zasloužený klid.“
A za plotem odjížděl ten hlučný tábor, polykající prach cizí pohody. Tentokrát si odvážel i jedno jednoduché ponaučení: v téhle rodině už se pohodlí nezvaných hostů nebude platit postelemi našich dětí ani mojí kartou.