„Lucie, dej sem klíče. S Veronikou jsme rovnou z nádraží, holka je po cestě vyřízená, potřebuje sprchu a vybalit. A zítra ty svoje nájemníky okamžitě vystěhuješ!“
Hana Kolářová se do naší předsíně neobjevila jako návštěva, ale vpadla dovnitř s výrazem pracovnice bytové správy, která konečně načapala notorického dlužníka. Za její mohutnou postavou přešlapovala Veronika Bednářová — osmatřicetiletá „holčička“ z okresního města, která se rozhodla dobýt Prahu. V ruce držela kufr velký skoro jako malé auto a na tváři měla pokorný výraz ovečky, jež si už v duchu rozmisťuje své fialky na mém parapetu.
Můj muž Tomáš Zeman, který do té chvíle v kuchyni pokojně dojídal chleba, ztuhl ve dveřích. Sousto v jeho ruce se zrádně zachvělo.
„Dobrý večer, Hano Kolářová,“ řekla jsem a pomalu za nimi zavřela vchodové dveře, čímž jsem jim odřízla ústup zpátky na chodbu. „Jaké klíče máte na mysli? O čem to mluvíte?“
„No od té tvojí garsonky v Břevnově, od čeho asi?“ rozhodila tchyně rukama, hluboce pohoršená mou nepochopitelností. „Vždyť jsem Tomášovi už minulý týden říkala, že Veronika přijela na kurzy. Bude dělat nehtíky, upravovat obočí, zkrášlovat ženské. Naše krev se přece nebude mačkat někde na ubytovně! A u tebe tam bydlí cizí lidé. Vyhoď je. My se u vás na pár dní složíme a o víkendu se Veronika přestěhuje.“
Přenesla jsem pohled na manžela. Tomáš se pokusil splynout s tapetou, jenže domácí kostkovaná košile ho prozrazovala naprosto nekompromisně. Nebyl zbabělec ani zrádce. Jen za pětačtyřicet let života přivykl tomu, že jeho matka chrlí nápady mnohem rychleji, než on stíhá budovat obranné valy.
„Mami, takhle jsme se přece nedomluvili…“ začal nejistě a přešlápl z jedné nohy na druhou. „Řekl jsem jen, že si to Lucie promyslí. A navíc tam bydlí nájemníci, smlouva je podepsaná na rok…“
„Ale prosím tě, jaképak smlouvy mezi vlastními!“ mávla Hana Kolářová majestátně rukou a shodila mi plášť do náruče, jako bych tam stála jen kvůli tomu. „Lucie, ty přece nejsi lakomá. Cizím to pronajímáš a vlastní rodině by ti to bylo líto? Veronika je pořádná holka. Potřebuje se tam jen na půl roku uchytit, než si vybuduje klientelu.“
V duchu jsem jí zatleskala. Zábor cizího území proběhl s elegancí tankové kolony. Byt v Břevnově byl moje předmanželské dědictví po babičce. Peníze z pronájmu neležely ladem: platily naši každoroční dovolenou, zalepovaly díry při průběžných opravách a tvořily přesně tu finanční rezervu, díky níž člověk klidně spí i v ekonomických bouřích. A proměnit tenhle majetek v provizorní manikérský salon pro vzdálenou příbuznou jsem v plánu opravdu neměla.
Proto jsem se narovnala, nasadila co nejzdvořilejší výraz a připravila se odpovědět.