„Hano Kolářová,“ oslovila jsem ji a usmála se tím nejuhlazenějším úsměvem, jaký mívá recepční na poliklinice, když pacientovi sděluje, že termíny ke kardiologovi nejsou a v dohledném tisíciletí ani nebudou. „V tom bytě bydlí lidé. Slušný manželský pár. Složili kauci a nájem zaplatili měsíc dopředu.“
V tu chvíli se do debaty vložila naše tichá ovečka.
„Lucinko, vy jste přece rozumná ženská, něco určitě vymyslíte,“ zacukrovala Veronika Bednářová a uhladila si kolem krku lacinou napodobeninu značkového šátku. „Já bych vám ten byt udržovala jako ze škatulky. Mám lehkou energii, po mně nemovitosti jen získávají na hodnotě! Udělám tam útulno, pověsím si svoje záclonky, vyčistím prostor od cizích vibrací. Berte to tak, že vám vlastně prokazuju službu. A vůbec, ten byt tam přece stejně jen stojí, chleba po vás nechce!“
„Veroniko,“ založila jsem si ruce na prsou a cítila, jak se ve mně pomalu rozhořívá veselý, ledový sarkasmus, „v tom se pletete. Aura bohužel neuhradí vytopené sousedy pod námi ani rozbitou pračku. A nemovitost chleba chce. A jak. Slyšela jste někdy o opotřebení bytového fondu? Každý člověk, i ten s tou nejlehčí energií, prostor fyzicky užívá a tím ho ničí. Pračka má životnost přibližně tisíc pracích cyklů. Kuchyňská baterie je konstruovaná na určitý počet otočení pákou. Lednice, matrace, panty na skříňkách, podlaha, kliky, těsnění u oken – všechno má svou životnost a ta se s každým dnem zkracuje. Když byt pronajímám za peníze, tohle opotřebení mám zahrnuté v ceně. Kdybych vás tam pustila zadarmo, vaše praní, chození po laminátu a používání mého vybavení bych platila já ze své kapsy.“
Veronika několikrát zamrkala nalíčenými řasami, jako by se snažila tu informaci polknout a nezadusit se jí. Tchyně mezitím zrudla. Její velkolepý plán právě narazil na obyčejnou domácí matematiku a to ji viditelně uráželo.
„Ty bezcitná hokynářko!“ vypískla Hana Kolářová a teatrálně se chytila za hruď někde u límce halenky. „Ty nemáš místo srdce nic než pokladnu! Vlastní rodině počítáš cykly v pračce? Skrblíku jeden! Na příbuzných chceš vydělávat!“
Nafoukla se a zčervenala jako přehřátý bojler, kterému právě povolil pojistný ventil.
V předsíni se rozhostilo takové ticho, že bylo slyšet tlumený zvuk televize od sousedů nad námi. Přiznávám, sledovat lidi, jak s nadšením pochodují přímo do pasti vlastní drzosti, patřilo k mým soukromým potěšením.
„Tak poslouchej,“ přešla Hana Kolářová do útoku, když pochopila, že vydírání soucitem nezabralo. „Já už jsem o tom rozhodla. Volala jsem tetě Marii Řezníkové na vesnici a udělala jí radost, že má Veronika zajištěné bydlení. Bude bydlet právě tam.“