„To je přece i Tomášův byt, jste manželé!“
„Mami, takhle to ale právně nefunguje,“ ozval se konečně Tomáš Zeman. Mluvil tiše, jenže tentokrát bez zaváhání, a odložil na skříňku napůl snědený chlebíček. „Ten byt je výlučný majetek Lucie Malířové. Já s ním nemám nic společného.“
„Ty radši mlč, ty podpantofláku!“ uťala ho Hana Kolářová a probodla vlastního syna pohledem, jako by ho chtěla přibít ke zdi. „Lucie, nedělej rodině ostudu. Co by tomu řekli lidi? Jsme přece svoji!“
„Víte, paní Kolářová, v tom s vámi vlastně naprosto souhlasím,“ přikývla jsem klidně a podívala se jí zpříma do očí. „Rodina je důležitá věc. A svým se má pomáhat.“
Tchyně po mně blýskla vítězoslavným pohledem směrem k synovi, jako by mu beze slov předváděla: takhle se jedná se ženskými, dívej se a uč se. Veronika Bednářová radostně vypískla a už natahovala ruku k madlu svého obrovského kufru.
„Proto ti, Veroniko,“ pokračovala jsem a vytáhla ze zásuvky pracovní zápisník spolu s propiskou, „jako příbuzné nabídnu byt za mimořádných podmínek. Nebudu po tobě chtít ani kauci ve výši posledního nájmu. Stačí platba za první měsíc a menší pojistná částka pro případ, že by se v bytě něco poškodilo.“
Veronika ucukla od kufru tak prudce, jako kdyby se jeho rukojeť během vteřiny rozpálila do ruda.
„Jak jako… nabídnete?“ vykoktala a všechen její sebejistý městský lesk se rázem rozplynul. „Vždyť jste říkala, že jsme svoji…“
„Přesně tak,“ otevřela jsem blok a nasadila výraz člověka, který je připraven jednat přátelsky, ale obchodně. „Tak si uděláme malé školení. Podle občanského zákoníku se byt přenechává k užívání na základě nájemní smlouvy a za úplatu. Běžná cena garsonky v té lokalitě je zhruba 11 250 Kč měsíčně plus energie podle spotřeby. Jenže pro tebe jsem ochotná udělat opravdu velkou rodinnou slevu. Řekněme 10 750 Kč. Samozřejmě s řádnou smlouvou, aby bylo všechno čisté a průhledné. Daně platím poctivě jako osoba samostatně výdělečně činná. A ty budeš nejspíš potřebovat dočasné nahlášení pobytu kvůli práci v salonu, že? To zařídíme bez problémů.“
Tvář Hany Kolářové se začala zalévat nevzhlednými rudými skvrnami. Její neochvějné přesvědčení, že má na všechno nárok, se během okamžiku změnilo v palčivou křivdu člověka, kterému někdo sebral talíř s koláčem přímo zpod nosu.
„Ty ses snad zbláznila!“ zasyčela a najednou úplně zapomněla na své údajně nemocné srdce. „Od vlastních chceš peníze? A ještě takové částky? Jak ti něco takového vůbec může projít pusou?“
„Proč vás to tolik překvapuje?“ pozvedla jsem obočí s dokonale upřímným výrazem. „Před chvilkou jste sama opakovala, že jsme rodina. Jenže v normální rodině dospělí lidé respektují cizí majetek i cizí práci. Já chodím od osmi ráno do práce jako administrátorka, Tomáš tráví celé dny nad výkresy. Nejsme charita ani ubytovna zdarma. Kdyby Veronika potřebovala naléhavou operaci nebo se ocitla v opravdové nouzi, dali bychom i poslední.“