Jenže stěhování do Prahy kvůli tomu, aby si někdo otevřel nehtové studio, není žádná rodinná tragédie. To je podnikatelský záměr. A u podnikání platí jednoduché pravidlo: každý si hradí své náklady sám.
„Za takové peníze si radši najdeme bydlení u úplně cizích lidí!“ Veronika prudce zvedla bradu a v hlase se jí najednou objevil ostrý kovový tón. Po té tiché, skromné dívce z menšího města nebylo ani památky. „Tam nám aspoň majitelé nebudou lézt na nervy nějakým opotřebením, pravidly a podobnými nesmysly! To je mi dobroditelka!“
„Výborný nápad,“ usmála jsem se a s chutí zaklapla sešit. „Navíc nájmy teď před sezonou zase lezou nahoru, takže bych s hledáním moc neotálela. Doporučuji něco blízko metra, ať zbytečně neutrácíte za dopravu. V Praze se to umí pěkně nasčítat.“
Hana Kolářová začala dýchat tak těžce, jako by právě vystoupala pět pater bez výtahu. Teprve v tu chvíli jí došlo, že celý její velkolepý plán se rozsypal na prach. Chtěla se tvářit jako štědrá ochránkyně, která pomáhá příbuzné na úkor své snachy, ale najednou z toho nebyla ani moc, ani pohodlí, ani žádný zisk.
„Do tohohle lakomého domu už moje noha nikdy nevkročí!“ pronesla teatrálně a vytrhla mi z ruky svůj kabát. „Tomáši, synku, jestli zůstaneš s touhle vypočítavou… zmijí, pak už nejsi můj syn!“
Tomáš si jen klidně povzdechl, došel k otevřeným dveřím a bez nejmenšího rozrušení řekl:
„Mami, přestaň s tím divadlem. Lucie má naprostou pravdu. Jestli chceš Veronice pomáhat dobýt Prahu, vezmi si ji k sobě. Máš přece krásný třípokojový byt. Dva pokoje ti tam zejí prázdnotou. Tam si Veronika může rozjet svoji energii naplno.“
To byla dokonalá partie zakončená matem. Pustit cizího člověka do svého posvátného bytu, kde na každé komodě ležely naškrobené krajkové dečky a ovladač od televize byl stále uložený v původním igelitovém obalu? Hana Kolářová by snad dřív ubytovala celý kočovný cirkus.
„Já mám tlak! V mém věku potřebuju klid, ne výpary z acetonu!“ vyštěkla a začala překvapenou neteř i s jejím obřím kufrem rázně postrkovat na chodbu.
Dveře za nimi práskly tak silně, až na skříňce v předsíni zacinkaly klíče. Tím bylo po bitvě. Spravedlnost nepřišla s fanfárami, ale zato definitivně.
„Tak vidíš,“ otočila jsem se s úsměvem k manželovi. „A ty ses bál, že z toho bude scéna. Ukázalo se, že slavná rodinná soudržnost končí přesně ve chvíli, kdy poprvé padne slovo nájem.“
Tomáš mě objal kolem ramen, úlevně vydechl a pobaveně přimhouřil oči.
„Poslyš, s tou kuchyňskou baterií jsi to myslela vážně? Padesát tisíc otočení?“
„Naprosto,“ zasmála jsem se a zamířila do kuchyně dopít vychladlý čaj. „Na světě má všechno svou cenu. A klid ve vlastním domově je ze všeho nejdražší.“