„Janičko, my už jsme si to mezi sebou rozvrhly. Ty se hlavně nepleť do organizace, řídit to zvládneme samy. Jen nám to, prosím tě, nepomíchej.“
Stála jsem na zápraží své chalupy, ruce založené na prsou, a s pobaveným klidem sledovala, jak se k mým záhonům blíží výprava samozvaných velitelek sklizně.
Konec června byl rozpálený a dusný. Nad hlínou se tetelil vzduch, z čerstvě prohřátých záhonů stoupala vůně země a rajčatových listů.
U branky zastavilo velké auto a z něj se s důstojností panovnice vystupující z kočáru vynořila moje tchyně, Věra Řezníková.
Hned za ní se vysoukala švagrová Kateřina Tesařová, přičemž kolem sebe chrastila prázdnými plastovými krabičkami.
Obě nesly hromady dóz, tašky s nápisy drahých obchodů a několik obrovských smaltovaných mís. Kateřina si dokonce nezapomněla přibalit malířskou pásku a černý fix, jako by se chystala katalogizovat státní archiv.
„Tak poslouchej,“ začala Věra Řezníková, upravila si slaměný klobouk a přejela moje pečlivě vypleté řádky pohledem člověka, kterému to tu odjakživa patřilo. „Červené krabičky budou pro Kateřinu. Potřebuje jahody, pro děti na celý týden, ať mají vitaminy. Do modrých dáme věci pro mě. Ty první okurky, bylinky, kopříček. A ještě tři košíky bobulí stranou, ty jsem slíbila svým holkám. Jitce Brňákové a Evičce Urbanové. Ony se na to tolik těšily, opravdu tolik!“
Za celé jaro se přitom na chalupě neukázala ani tchyně, ani švagrová.
V dubnu, když jsme s manželem Janem Vaňkem tahali pytle se zeminou a stavěli nové vyvýšené záhony, Věru Řezníkovou „píchalo někde pod lopatkou“. V květnu, kdy jsem v ledovém větru lezla po kolenou a sázela sazenice, Kateřina zrovna „absolvovala moderní kurz hledání vnitřních zdrojů“.
Zdálo se, že svůj zdroj objevila přesně ve chvíli, kdy začalo dozrávat první ovoce.
Kateřina se sebejistě vydala podél záhonů a prstem s dokonale upravenými nehty ukazovala na zeleň.
„Jano, tuhle ředkvičku vytrhej celou. A špenát seřízni úplně u země, mladé lístky jsou nejzdravější. A jahody by se vůbec měly sbírat podle lunárního kalendáře. Když je utrhneš při ubývajícím měsíci, vytáhnou z těla negativní energii a volné radikály. To je vědecky potvrzené, četla jsem to na internetu u jednoho gurua. Tak sebou hoď, než se změní fáze.“
Pomalu jsem sešla ze zápraží a uvnitř se mi začalo zvedat lehké, skoro radostné očekávání.
„Ředkvičky, Kateřino, vybíhají do květu a tvrdnou.“