Ne kvůli Měsíci, ale kvůli dlouhému dni a tomu, že nemá dost vody,“ dopověděla jsem klidně. „Když záhon neproliješ aspoň do hloubky deseti centimetrů, kořen zhořkne. A jestli tu něco vysává energii, pak je to tvoje záliba v pavědeckých nesmyslech z internetu.“
Kateřina Tesařová zrudla tak rychle, jako by jí někdo přiložil k tvářím rozpálené žehličky.
„Ty si prostě pokaždé musíš hrát na nejchytřejší ze všech! To je k nevydržení!“ vypískla podrážděně.
Nafoukla tváře, ruce si zapřela v bok a v tu chvíli připomínala uraženého křečka, kterému nikdo včas neřekl, že svět se netočí podle jeho rozkazů.
Věra Řezníková mezitím stihla zahájit vlastní kontrolu skleníku.
„Jano!“ ozvalo se zpoza polykarbonátových stěn. „Ty okurky nalevo nechte být, zítra je vezmu Jitce Brňákové. A jahody sbírejte hned teď, dokud je ranní slunce nerozměkčilo.“
Došla jsem ke skleníku a zastavila se u dveří.
„Věro Řezníková, jahody se před sklizní naopak pár dní nezalévají. Jinak jsou vodnaté a v těch vašich krabičkách se cestou začnou kazit. To je úplný základ pěstování.“
Mávla rukou, jako bych byla jen dotěrná moucha, která jí bzučí u ucha.
„Ale prosím tě, nepoučuj. Dojdi pro nádoby, čekáme.“
Jen jsem přikývla, otočila se a zamířila ke kůlně.
Uvnitř byl příjemný chládek a u ponku se hrabal můj muž Jan Vaněk. Opravoval čerpadlo ke studni. Ruce i tričko měl umazané od oleje, vypadal unaveně, ale spokojeně.
„Tvoje příbuzenstvo dorazilo,“ prohodila jsem a sáhla na horní polici pro nářadí. „Přijeli si rozdělit majetek.“
Jan si hřbetem ruky setřel pot z čela a zamračil se.
„Jak rozdělit? Vždyť měli jet na svoji chatu.“
„Asi zapomněli cestu,“ ušklíbla jsem se. „Pojď se podívat na představení. Ale zatím do toho nezasahuj.“
Vyšla jsem z kůlny zpátky na dvůr. V jedné ruce jsem nesla dva proutěné košíky, ve druhé dvě nové, ostře nabroušené motyčky. Navrch jsem přihodila pogumované pracovní rukavice.
Jakmile Věra Řezníková s Kateřinou Tesařovou zahlédly košíky, obě se spokojeně usmály tím povýšeným způsobem, jako by právě došly k závěru, že jsem uznala jejich převahu a poslušně nastupuji do služby.
„Tak,“ řekla jsem, pustila košíky do trávy, motyčky zarazila do hlíny přímo před jejich špičkami a na násady položila rukavice.