„Prosím. Vezměte si je.“
„A k čemu nám to má být?“ Kateřina Tesařová se na nářadí zadívala s odporem, jako by jí někdo položil k nohám něco nakažlivého.
„Tohle je vaše vstupenka ke sklizni,“ odpověděla jsem klidně a založila si ruce na prsou. „Věro Řezníková, vaše chata je odsud přesně čtvrt hodiny autem, v zahrádkářské kolonii Sedmikráska. I tam máte jahody, rybíz, skleník i záhony. Jenže pokud vím, neukázala jste se tam od loňského září. Takže všechno, co si tam dneska vlastnoručně vyplejete, zalijete a sklidíte, si můžete rozdělit beze mě. Klidně s Jitkou Brňákovou, klidně s těmi vašimi internetovými poradci.“
Tchyně i švagrová zůstaly stát jako přimražené. Bylo vidět, jak se jim má slova pomalu skládají v hlavě. Na pár vteřin se dvůr ponořil do takového ticha, že jsem slyšela i hluboké bzučení čmeláka nad záhonem.
„Co si to vůbec dovoluješ?“ zasyčela Věra Řezníková a v obličeji začala měnit barvy. „My jsme návštěva! Přijely jsme za synem a bratrem! Jsme rodina!“
„Rodina jsou lidé, kteří nejdřív společně přiloží ruku k dílu a teprve potom spolu sednou ke stolu,“ odvětila jsem stejně tiše jako předtím. „Vy jste dorazily koncem června k hotovému, a ještě s popsanými sklenicemi. Tak to u nás fungovat nebude.“
„Já do té džungle nepolezu!“ vypískla Kateřina a ustoupila od motyčky, jako by se před ní stočila zmije. „Tam budou klíšťata! A vůbec, když už jsme sem jely, dej nám aspoň po košíku z vaší zahrady! To jsme pálily benzín jen tak?“
V tu chvíli, jako by někdo schovaný za scénou čekal na správný okamžik, zastavila u naší branky bílá toyota.
Dveře se otevřely a ven se s veselým švitořením a cinkáním třílitrových zavařovacích sklenic vyhrnuly dvě dámy v důchodovém věku — přesně ty, o nichž byla řeč. Jitka Brňáková a Eva Urbanová.
„Věruško!“ zazpívala Jitka a hrnula se ke vchodu. „My jsme jely hned za vámi! Říkala jsi přece, že tady máte úrodu jako nikdy, okurky už nemáte kam dávat a jahody vám hnijí přímo na keřích! Sklenice jsme vzaly, jak jsme se domluvily!“
Věra Řezníková nejprve zbledla, ale vzápětí jí tváře zalila temně rudá barva. Její velkorysost na cizí účet se začala nebezpečně blížit odhalení.
„Děvčata,“ procedila nakonec a nervózně žmoulala okraj klobouku, „ono je to trochu jinak…“
„Dobrý den!“ předstoupila jsem s co nejzářivějším úsměvem. „Obávám se, že jste si spletly adresu. Ta slavná úroda paní Řezníkové je v sousední osadě. Momentálně ji ovšem střeží dvoumetrové porosty bolševníku a kopřiv, protože štědrá majitelka tam od podzimu nebyla.“