Tenhle záhon jsem osázela, vyplela a celé týdny zalévala já. A jak vidíte, tady žádná úroda nehnije, takže si o ni opravdu nemusíte dělat starosti.
Kamarádky zůstaly stát jako přimražené. Ústa pootevřená, oči jim těkaly od mých dokonale srovnaných řádků k nachově rudé Věře Řezníkové a potom k novým motyčkám, které trčely ze země jako němá výčitka.
„Věro?“ protáhla pobouřeně Jitka Brňáková. „Takže ty jsi nás chtěla pohostit cizími okurkami? A ještě jsi nám celou cestu vykládala, jak sis na záhonech málem zničila záda?“
„Jak si dovoluješ mě takhle shazovat?“ vybuchla tchyně a tentokrát už se obrátila přímo na mě. „Honzo! Honzo, okamžitě pojď sem! Tvoje žena se snad úplně pomátla!“
Jan Vaněk se objevil zpoza skleníku a utíral si ruce do starého hadru. Zastavil se, přejel pohledem celou tu výjevovou scénu: rozzuřenou matku, zaraženou sestru, její kamarádky s prázdnými sklenicemi v rukou a mě, jak klidně stojím opřená o násadu rýče.
„Slyšel jsem všechno, mami,“ řekl pevným hlasem. Tentokrát v něm nebyla ani stopa po jeho obvyklé smířlivosti. „Jana má pravdu. Celé jaro jsme se tady dřeli my dva. Ty jsi opakovala, že ti zahrada k ničemu není. Kateřina Tesařová tvrdila, že okurky se dají pohodlně koupit v obchodě. Tak si je kupte. V létě sklízí jen ten, kdo na jaře a v létě pracuje.“
„Ty… ty jsi vyměnil vlastní matku za pár záhonů!“ zanaříkala Věra Řezníková a teatrálně sepjala ruce, protože pochopila, že její obvyklé citové vydírání tentokrát nezabere.
„Ne, mami,“ odvětil Jan krátce. „Jen si vážím práce své ženy. Nářadí máte před sebou. Vaše chata je po silnici doprava. Přeju příjemnou práci.“
Kateřina Tesařová vztekle kopla do prázdné plastové přepravky, popadla svou drahou značkovou kabelku a beze slova zamířila k autu.
Věra Řezníková po nás vrhla pohled, kterým by se daly pálit kopřivy, a v němž se jasně zračil slib doživotní uraženosti. Pak s hlavou vztyčenou odkráčela za dcerou. Její přítelkyně si mezi sebou šeptaly, nesouhlasně vrtěly hlavami a rychle se přesunuly ke své toyotě.
Auta odjela a za nimi se zvedl lehký oblak suchého prachu. Na pozemek se vrátilo ticho. Jen nad rozkvetlými cuketami líně bzučeli čmeláci.
Jan ke mně přišel, objal mě kolem ramen a podíval se na dvě opuštěné motyčky, které pořád trčely ze záhonu.
„Tak co, výběrčí desátků už odtáhly?“ pousmál se.
„Odtáhly,“ přikývla jsem a s potěšením se nadechla horkého vzduchu vonícího zelení. „Pojďme natrhat jahody. Než se nám zase změní fáze měsíce.“