Za oknem se táhl jemný zářijový déšť. Kapky vytrvale ťukaly do parapetu a do římsy, pořád stejným, únavným rytmem, až z toho člověka přepadala chuť zavýt. Jana Čermáková stála u sporáku a dřevěnou obracečkou pomalu promíchávala kuřecí nákyp. V kříži ji tupě pobolívalo. Po dvanáctihodinové směně v ošetřovně městské nemocnice měla nohy těžké jako z olova a před očima se jí pořád míhaly bílé pláště, kartičky pacientů a nekonečné hromádky žádanek. Pracovala jako zdravotní sestra a svou práci měla ráda, i když ji dokázala vysát tak, že se večer cítila jako vyždímaný hadr.
Jenže dnešek měl být jiný. Jana měla devětadvacáté narozeniny. Nepřála si oslavu, dort ani hluk. Toužila jen po jediné věci: napustit si horkou vanu, vzít si k ní hrnek čaje a potom co nejdřív zalézt do postele.
— Jani, budeš tam ještě dlouho? Máma s Veronikou už jsou skoro u domu, — ozval se z chodby hlas Martina Řezníka.
Jana sebou trhla a bezmyšlenkovitě si sáhla na zástěru, jako by ji potřebovala narovnat. Žádnou návštěvu nečekala. Vlastně nečekala vůbec nikoho. Jenže Martin, její manžel, jí hned ráno oznámil, že ji příbuzní chtějí přijít popřát k narozeninám a že je přece nemohl odmítnout. Přesnější by ovšem bylo říct, že se o to ani nepokusil. Za tři roky manželství Jana pochopila jednu jednoduchou pravdu: přání jeho matky a sestry měla sílu zákona, zatímco její vlastní potřeby byly jen nepříjemná drobnost, kterou bylo možné bez výčitek přehlédnout.
Vchodové dveře se prudce otevřely a do předsíně se nahrnuly dvě ženy. Milena Procházkaová, Janina tchyně, mohutná žena s účesem černým jako havraní křídlo a s ústy věčně staženými do tenké čáry, si začala rozepínat plášť, aniž by se na snachu vůbec podívala. Hned za ní vešla Veronika Kolářová, Martinova sestra, a oklepávala deštník tak nešikovně, že kapky dopadaly rovnou na laminátovou podlahu. Veronika byla téměř přesnou kopií své matky, jen o dvacet let mladší a s ještě kyselejším výrazem. Za nimi vklouzl dovnitř Patrik Dlouhý, Veroničin sedmiletý syn, zakulacený kluk s usmrkaným nosem, který okamžitě vystartoval do pokoje a cestou začal brát z polic všechno, co ho zaujalo.
— Zujte se, pojďte dál, — řekla Jana tiše a opřela se zády o futra kuchyňských dveří.
— To snad víme samy, nejsme tady poprvé, — odsekla Milena Procházkaová a stahovala si boty. — Co to tu zase tak voní? Kuře? A určitě s kořením, že? Dobře víš, že Veroniku z tvých koření pálí žáha a Patrikovi se po tom dělá vyrážka. Je opravdu takový problém zapamatovat si úplné základy?
Martin, který stál vedle nich, stáhl ramena a začal předstírat, že třídí poštu. Jana neodpověděla. Sundala nákyp ze sporáku a postavila ho na stůl. O pár minut později už všichni seděli v obýváku. Veronika se štítivě prohrabovala vidličkou v talíři, vylovila kousek kuřecího masa a všechno ostatní okázale odstrčila ke kraji.
— Hele, nemohla bys pro Patrika vařit zvlášť? — zeptala se, aniž by se na Janu obtěžovala podívat. — Říkala jsem ti to už snad stokrát. Potřebuje dietní maso, nejlépe v páře, skoro bez soli. A tohle je co? Nějaké splašky?
— Je to zapečené kuře se zeleninou, — odpověděla Jana klidně. — Není v tom nic, co by mu mělo uškodit.
— Jasně, hlavně se z toho nějak vykroutit, — ušklíbla se Milena Procházkaová. — Ty jsi přece zdravotnice, ty víš všechno nejlíp. Ale že má dítě citlivý organismus, to tě nezajímá. No nic, jídlo nechme stranou. Stejně jsme sem nepřišly kvůli večeři. Musíme si promluvit o něčem důležitém.
Janě se stáhl žaludek. Kdykoli tchyně pronesla, že se bude mluvit o důležité věci, nikdy z toho nevzešlo nic dobrého. Milena položila vidličku, otřela si rty ubrouskem a obrátila se k Martinovi.
— Martínku, připravil sis ty papíry?
Martin znejistěl. Něco nesrozumitelně zamumlal, vysunul zásuvku u stolu a vytáhl složku s dokumenty. Janě jako by se propadlo srdce. Tu složku poznala okamžitě. Byly v ní listiny k bytu. K jejich bytu. K tomu bytu, na který před třemi lety dala první vklad ona, když prodala chalupu po babičce. K tomu bytu, který zařizovala postupně, z peněz odkládaných po každé směně v nemocnici. Hypotéku sice formálně splácel Martin, protože tchyně tehdy trvala na svém: „Janičko, neurážej se, ale muž má být v rodině ten hlavní. Napíšeme to na Martina, bude to bezpečnější.“ A Jana, hloupá a zamilovaná, souhlasila. Věřila, že manželství znamená rodinu.
— Takže, Jano, — nasadila Veronika věcný tón a její hlas najednou zaskřípal jako nenamazané panty. — My jsme to s mámou probraly a došly jsme k rozhodnutí. Patrik půjde do školy a potřebujeme, aby měl trvalý pobyt v téhle čtvrti. Chápeš, gymnázium, dobrá adresa, perspektiva. Tobě to může být jedno, ale dítěti jde o budoucnost. Potřebujeme tvůj podíl na tomhle bytě. V pondělí půjdeš k notáři a podepíšeš vzdání se nároku. Už jsme to domluvily, čekají tě v jedenáct.
Jana pomalu přenesla pohled z Veroniky na tchyni a pak na Martina. Martin se jí nedíval do očí. Upřeně zíral do telefonu a tvářil se, že čte jakousi zprávu. Jen prsty, kterými držel mobil, se mu nepatrně chvěly.
— Martine, — řekla Jana velmi tiše. — Ty to slyšíš?
— Jani, nezačínej, — zamumlal, aniž zvedl hlavu. — Máma by nám špatně neporadila. Je to kvůli synovci, vždyť to chápeš. Rodina si má pomáhat.
— Jaká rodina, Martine? — Jana se zvedla od stolu. — Tohle je můj byt. Prodala jsem babiččinu chalupu, abychom tady mohli bydlet. My dva. Spolu. Ne tvoje sestra se synem.
— Prosím tě, co jsi prodala? — vyjela Veronika. — Tu svoji polorozpadlou boudu? Za to jsi určitě dostala pár drobných. Hypotéku platí můj bratr, takže byt je ve skutečnosti jeho. Ty tady bydlíš jen jako přívěšek, tak se podle toho chovej a mlč.
— Přesně tak, — přitakala Milena Procházkaová. — Jano, uklidni se. Nikdo tě přece z bytu nevyhazuje. Zatím tu můžeš být. Ale ten papír podepíšeš. Martin je hlava rodiny a rozhodne, jak to bude.
V místnosti se rozlilo těžké ticho. Patrik, který se mezitím zmocnil tabletu, pustil nějakou hru na plnou hlasitost a ostré elektronické zvuky se Janě zařezávaly do uší. Podívala se na své ruce. Pořád z nich cítila dezinfekci z nemocnice a vůni kuřete. Tři roky se snažila stát součástí téhle rodiny. Tři roky polykala ponižování, plnila cizí rozmary, pracovala do vyčerpání. A když ve třetím měsíci přišla o dítě po hádce, kterou Milena rozpoutala kvůli „špatným výsledkům“, tchyně jen suše poznamenala: „Když jsi ho nedonosila, asi jsi slabá.“ Martin tehdy mlčel. Stejně jako mlčel i teď.
Jana si pomalu rozvázala zástěru. Pečlivě ji složila a položila na okraj stolu vedle Veroničina skoro nedotčeného talíře. Potom přešla k věšáku, sundala svou starou džínovou bundu a přehodila si ji přes ramena. Pohybovala se klidně, skoro zpomaleně, jako by procházela vodou a každý krok musel nejdřív překonat odpor.
— Kam si myslíš, že jdeš? — zeptala se Veronika podezřívavě.
Jana se otočila. Podívala se na manžela, který konečně odtrhl oči od telefonu a teď na ni zíral s nechápavým výrazem.
— A teď, Martine, přišla chvíle, abys slyšel moji odpověď.