— Zkus si teď žít beze mě, — pronesla tak chladně, že se jí v hlase nepohnul ani stín zaváhání.
Pak vyšla do předsíně. Dveře za sebou zavřela prudčeji, než měla v úmyslu, a jejich rána se rozlehla bytem jako tečka za vším, co se v ní celé roky hromadilo. K výtahu ani nezamířila. Seběhla po schodech pěšky, patro za patrem, protože výtah v jejich domě se vlekl jako za trest a ona potřebovala ven. Hned. Potřebovala se nadechnout vzduchu, který nebude cítit po výčitkách, cizích nárocích a ponížení.
Venku pořád pršelo. Drobný déšť jí během pár vteřin posypal vlasy studenými kapkami, ale Jana Čermáková zimu skoro nevnímala. Šla rychle k zastávce a v kapse bundy svírala telefon, který se začal znovu a znovu rozvibrovávat. Martin Řezník volal. Jednou. Podruhé. Potřetí.
Nezvedla to.
Nastoupila do poloprázdného autobusu, posadila se k oknu a celou cestu hleděla do rozmazaných světel za sklem. Dojela až na kraj města, vystoupila u šedého paneláku o devíti patrech a vyšla do pátého. Otevřela jí Hana Krejčíová, kamarádka ze školy, se kterou se znaly ještě z dob, kdy nosily stejné mašle ve vlasech a společně se vymlouvaly z tělocviku. Hana stála ve dveřích v vytahaném tričku, vlasy mokré po sprše. Jakmile zahlédla Janin obličej, nezeptala se vůbec na nic. Jen ustoupila stranou a pustila ji dál.
— Dáš si čaj? Nebo něco silnějšího? — zeptala se, když za ní zavírala dveře.
— Čaj, — vydechla Jana a teprve v tu chvíli ucítila, jak se jí rozklepala kolena.
V malé kuchyni se sesunula na stoličku a oběma rukama si zakryla tvář. Neplakala. Slzy nepřicházely. Byla v ní jen únava, těžká a stará, nastřádaná za celé roky, která se jí najednou zřítila na záda jako betonová deska. Hana před ni postavila hrnek s levnou instantní kávou, přestože obě věděly, že Jana chtěla čaj, a sedla si naproti.
— Tak povídej, — řekla stručně.
A Jana mluvila. O tom papíru, kterým se po ní chtělo, aby se vzdala svých práv. O slově příživnice, které se do ní zarylo hlouběji než facka. O Martinově mlčení. O třech letech manželství, které se pomalu změnily v nekonečnou službu cizí rodině. Hana poslouchala beze slova, jen občas zavrtěla hlavou, ale nepřerušila ji ani jednou. Když Jana konečně domluvila, kamarádka vstala, přešla k oknu, zadívala se na deštěm ztmavlou oblohu a položila jedinou otázku:
— Chceš brečet, nebo začít podnikat?
Jana se hořce uchechtla.
— Jaké podnikání?
— Ty jsi zapomněla, co tě učila babička? — Hana se k ní otočila. — Vždyť máš ruce ze zlata. Masáže, práce s postavou, rehabilitační techniky. V nemocnici tím kolegyním pomáháš zadarmo, jen tak z dobré vůle. Jenže normální lidi za to platí peníze. Myslím to vážně. Zatímco jsi tam kolem nich chodila po špičkách, sama sebe jsi pohřbila zaživa. Teď je čas se zase vyhrabat.
Jana mlčela dlouho. Dívala se do tmavé hladiny kávy a v hlavě se jí pomalu vynořovaly dávno zasunuté vzpomínky. Babička ji to opravdu učila. Byla ze staré československé školy, z dob, kdy dobrých masérů nebylo mnoho a ti, kteří něco uměli, působili skoro jako kouzelníci. Jana toho uměla dost. Jenže za roky manželství si zvykla myslet si o sobě, že není nikdo. Že je prázdné místo u stolu, pár rukou na vaření, úklid a poslušné přikyvování. Tchyně jí přece pořád opakovala: „Kdo by o tebe s tou tvojí povahou stál.“ A Jana tomu nakonec uvěřila.
Zatímco ona seděla u Hany v kuchyni a poprvé po dlouhé době se pokoušela nadechnout, v bytě, který právě opustila, se odehrávalo úplně jiné představení. Jakmile za Janou zaklaply dveře, Veronika Kolářová ještě chvíli seděla s pootevřenými ústy. Potom se hlasitě rozesmála.
— No to je hysterka! — utrousila a přitáhla si k sobě misku s bonbony. — Mami, vidělas ten cirkus? Projde se, vyzuří se a přileze zpátky. Kam by šla? Bez chlapa, bez bytu, bez peněz.
— Vrátí se, samozřejmě že se vrátí, — přikývla Milena Procházkaová s naprostou jistotou. — Takové se vždycky vracejí. Protože nakonec pochopí, kde je jejich místo. Martine, ani tě nenapadne za ní běžet. Nech ji, ať se vyvzteká a vychladne. Jsi chlap, musíš ukázat pevnou ruku. Ona už ti stejně přerostla přes hlavu. Normální jídlo vařit nechce, děti nerodí, a ještě bude vystrkovat růžky. Neboj se, synku. Máma by ti špatně neporadila.
Martin seděl na gauči a cítil, jak se mu někde uvnitř rozlézá nepříjemný lepkavý pocit. Nedokázal ho pojmenovat. Možná strach. Možná stud. Jenže matka i sestra mluvily tak klidně, tak sebejistě, že ten pocit raději zatlačil co nejhlouběji. Máma má pravdu. Jana se uklidní a vrátí se.
Uběhly tři dny.
Během těch tří dnů Jana telefon ani jednou nezapnula. Bálo se sama sebe. Bálo se, že nevydrží, zavolá Martinovi a poprosí, aby ji vzal zpátky. Každé ráno se probouzela v Hanině malém pokoji na rozkládací pohovce a prvních několik minut jen hleděla do stropu. Učila se snášet myšlenku, že cesta zpět už neexistuje.
Hana na ni netlačila. Nepoučovala ji, nelámala přes koleno, nedávala jí nekonečné rady. Prostě žila vedle ní svůj obyčejný život, pracovala z domova, po večerech pouštěla seriály a třetí den před Janu položila noviny s bezplatnou inzercí.
— Tady pronajímají místnost v bývalém kadeřnictví, — ukázala prstem na jeden inzerát. — Je to maličké, žádný luxus, ale do začátku by to mohlo stačit. Na první platbu si půjčím od kamarádky. Ty začneš brát klienty. Jestli nechceš, nemusíš. Můžeš sedět a čekat, co bude dál. Ale jestli chceš něco změnit, tak tady máš první krok.
A Jana se rozhodla.
Jela se na tu adresu podívat. Uviděla ubohou malou místnůstku s oprýskanými tapetami, starým křeslem v rohu a oknem, které šlo otevřít jen napůl. Přesto v ní najednou něco cvaklo. Tohle bude její prostor. Malý, chudý, nedokonalý, ale její. Koupila z druhé ruky masážní lehátko, prostěradla a několik olejů. Na dveře pověsila ceduli: „Formování postavy, zdravotní masáže.“ Byla vyrobená doma a napsaná ručně, trochu křivě, ale Janě připadala krásnější než jakýkoli nablýskaný firemní štít.
První dny se nedělo nic. Nikdo nechodil. Jana sedávala v prázdné místnosti, pila levný čaj z termosky a dívala se z okna na ulici. Potom se ale stalo něco, co by se dalo nazvat zázrakem, i když to ve skutečnosti bylo jen obyčejné doporučení od člověka k člověku. Jedna z bývalých pacientek z nemocnice, které Jana kdysi pomohla od bolestí zad, se od Hany dozvěděla, že si otevřela praxi, a objednala se. Po ní přišla její sousedka. A po sousedce další žena.
Mezitím se v bytě, který byl pořád ještě formálně Janiným domovem, začalo všechno měnit v peklo. Veronika Kolářová velmi rychle využila toho, že hospodyně domu zmizela. Prázdný pokoj jí připadal jako zbytečné plýtvání místem. Právě ten pokoj, který Jana kdysi chtěla zařídit jako dětský. Ještě před potratem. Ještě před tím, než pochopila, že v tomhle bytě se matkou nikdy doopravdy nestane, protože její dítě by tu nikdo nečekal a nikdo by ho nepotřeboval.
— Proč by měl zůstávat prázdný? — prohlásila Veronika, když do místnosti táhla kufr se svými věcmi a tašku plnou hraček Patrika Dlouhého. — Patrik potřebuje světlo a tady jsou okna přesně na jih. Zatím tu budeme.
— Veru, tohle mi nepřipadá úplně správné, — ozval se Martin nesměle. — Co když se Jana vrátí?
Sestra jen mávla rukou.
— A kam by asi šla? Vrátí se a uskromní se. Není žádná paní hraběnka, nezlomí ji to. Mně se to takhle hodí. Máma je po ruce a Patrik to bude mít blíž do školy. Takže nefňukej, Martine. Radši mi pomoz vytáhnout tu tašku nahoru.
A Martin pomohl. Pomáhal vždycky. Byl poslušný syn a ochotný bratr. Jen dobrým manželem nikdy nebyl, protože vlastně ani netušil, co takové slovo znamená.
Veronika se v pokoji nejen zabydlela. Okamžitě si v něm začala zavádět vlastní pravidla. Jako první otevřela skříň, ve které měla Jana Čermáková uložené své věci.