Visely tam její šaty. Svatební, pečlivě schované v ochranném obalu, vedle nich několik lehkých letních šatů, boty a malá kabelka, kterou si Jana Čermáková koupila před dvěma lety k narozeninám. Nebyl to originál luxusní značky, jen povedená napodobenina, ale na první pohled působila skoro jako pravá. Jana ji měla ráda. Nosila ji jen výjimečně, snad dvakrát, a pak ji uložila dozadu na polici, aby se neponičila.
Veronika Kolářová po kabelce okamžitě sáhla. Vytáhla ji ze skříně, obrátila ji v rukou a uznale mlaskla.
„Copak to tu máme?“ protáhla s úsměškem. „No vida. Docela slušný kousek. Jen mi řekni, k čemu je zdravotní sestře taková kabelka? Stejně jí tu jen leží prachem. Mami, pojď se podívat, tohle se ti bude líbit.“
Milena Procházkaová nakoukla do pokoje, vzala kabelku do ruky a zkušeně si ji prohlédla ze všech stran. Chvíli zkoumala švy, zapínání i popruh, jako by šlo o věc, kterou má právo ocenit a přidělit novému majiteli.
„Pěkná je,“ uznala nakonec. „Ale Janě je k ničemu. Navíc to ani není pravá značka. Klidně si ji vezmu na třídní schůzku. Nebo ty, Veroniko. Vám se hodí víc. A tahle…“ zarazila se, protože hledala dostatečně pohrdavé označení, „ta si časem pořídí jinou.“
„Přesně!“ rozzářila se Veronika. „O víkendu ji vytáhnu, jdeme s holkama do kavárny. A ty svatební šaty? To je teda katastrofa. Nějaká umělina, hrůza. Nehodily by se aspoň na hadry?“
„Nespěchej s nůžkami,“ zarazila ji matka. „Nejdřív je zkus nabídnout. Dej je na Bazoš nebo na Marketplace. Každá koruna dobrá.“
Martin Řezník stál na chodbě a všechno slyšel. Už měl na jazyku námitku, jenže slova se mu nedostala ven. Vybavilo se mu, jak si Jana ty šaty vybírala. Jak se tehdy smála, otáčela se před zrcadlem a ptala se ho, jestli se mu líbí. On na ni hleděl a v duchu si říkal, že je nádherná. Teď však vedle pokoje stála jeho matka, upírala na něj ten svůj těžký, neústupný pohled, a Martin zmlkl. Jako pokaždé.
„Martine, nepostávej tu,“ poručila Veronika, když vyšla z pokoje. „Běž udělat večeři. S mámou jsme vyřízené. Celý den jsme uklízely ten tvůj chlív.“
A Martin šel do kuchyně. Vytáhl pánev, nasypal na ni mražené knedlíčky a stál nad sporákem, zatímco mu do obličeje stoupala pára. Najednou se přistihl, že myslí na Janu. Na to, jak se vracívala po dlouhé směně z nemocnice, bledá únavou, a přesto si vždycky našla sílu něco uvařit. Nejen pro sebe. Pro něj. A ještě se na něj usmívala. On jí přitom málokdy poděkoval. Bral její péči jako samozřejmost, jako něco, co mu prostě náleží.
Uplynul měsíc.
Pro Janu Čermákovou to byl měsíc, který jí převrátil život naruby. Malá místnost v bývalém kadeřnictví už dávno nezela prázdnotou. Nejdřív přišly kamarádky jejích prvních klientek. Potom kolegyně. A po nich úplně cizí ženy, které se doslechly o masérce se zázračnýma rukama, jež dokáže uvolnit záda, povolit ztuhlý krk a ještě poradit se zdravím tak přesně, že člověk má pocit, jako by ani nemusel k lékaři. Jana měla opravdu výborný diagnostický cit. V nemocnici o něj nikdo nestál, tam byla jen další zdravotní sestrou v řadě. Tady, ve vlastní malé praxi, jí lidé naslouchali a pamatovali si každé slovo.
Jednoho dne se dveře ordinace otevřely a dovnitř vstoupila žena, jaké Jana vídala spíš v časopisech než ve skutečném životě. Upravená do posledního detailu, v drahém kabátu, s dokonalým účesem. Jen obličej měla nezdravě bledý a pod očima hluboké stíny. Představila se jako Pavla Pražáková a rovnou řekla, že přichází na doporučení.
„Praská mi hlava,“ svěřila se, když se posadila do křesla. „Migrény mě ničí. Lékaři krčí rameny, prášky nezabírají. Řekli mi, že vy máte zlaté ruce.“
Jana ji požádala, aby se narovnala. Potom jí prsty přejela po šíji, trapézech a ramenou. Roky praxe se ozvaly okamžitě. Věděla, že zdroj potíží neleží v hlavě samotné.
„Máte problém s krční páteří,“ řekla klidně. „Pravděpodobně osteochondrózu v krční oblasti. Cévy jsou utlačené, a proto přicházejí ty migrény. Můžu s tím pracovat, ale doporučila bych vám vyšetření očního pozadí a snímek páteře. Pro jistotu.“
Za týden se Pavla objevila znovu. Tentokrát už nevypadala zlomeně bolestí. Usmívala se a v náručí nesla obrovskou kytici.
„Víte, Jano, měla jste pravdu,“ pronesla, když si sedala na lehátko. „Nechala jsem si udělat snímek a ukázalo se, že tam opravdu je vážnější problém. Kdybych vás nepotkala, nechala bych to zajít mnohem dál. Ale teď mi řekněte, proč sedíte v téhle díře? Vy máte talent. Mimochodem, můj manžel byl vaším příběhem dost zaujatý. Pohybuje se v právní sféře. Kdybyste někdy potřebovala pomoc, ozvěte se.“
Jana tehdy těm slovům nepřikládala velkou váhu. Neměla čas přemýšlet o známostech ani o možnostech. Pracovala. Klientek přibývalo tolik, že si musela začít pečlivě vést diář. Už zvládala platit nájem, splácet dluh Haně Krejčíové a dokonce si něco málo odkládat stranou. Poprvé po dlouhé době měla pocit, že se znovu nadechla. Že nežije jen ze dne na den, ale skutečně se vrací sama k sobě.
A právě ve chvíli, kdy se její život začínal pomalu rovnat, zazvonil telefon.
Na displeji svítilo jméno: Martin Řezník.
Jana na něj dlouho hleděla. Srdce se jí rozbušilo tak prudce, až ji to zaskočilo. Hovor nepřijala. Telefon utichl, ale za pár vteřin začal vibrovat znovu. A znovu. Trvalo to několik minut. Potom přišla zpráva: „Jani, prosím, zvedni to. Je to naléhavé. Už to takhle nevydržím. Sežraly mě zaživa.“
Jana zavolala zpátky. Sama netušila proč. Možná chtěla slyšet jeho hlas. Možná se jen potřebovala ujistit, že je v pořádku. Martin zvedl telefon okamžitě. Jeho hlas zněl cize, ustrašeně, jako hlas člověka zahnaného do kouta.
„Jani, vezmi mě odtud,“ vyhrkl a v pozadí Jana zaslechla Veroničin křik. „Prosím tě. Veronika si do našeho bytu vodí chlapy, máma po mně chce, abych prodal byt a koupil pro nás všechny dům někde za městem. Dohánějí mě k šílenství. Pochopil jsem, že jsem byl idiot. Všechno jsem pochopil.“
Jana mlčela. Pak pomalu řekla:
„Dobře. Sejdeme se. Ale přijdeš sám.“
Domluvili se na další den v malé kavárně v centru. Jana dorazila s předstihem, vybrala si stolek u okna a objednala si kávu. Když Martin vešel, málem ho nepoznala. Byl pohublý, tvář měl propadlou, košili pomačkanou a pod očima tmavé kruhy. Sesunul se na židli naproti ní a okamžitě jí chytil ruku. Jana prsty stáhla dřív, než je stačil sevřít.
„Byl jsem hlupák,“ začal rychle, jako by se bál, že mu nedá prostor mluvit. „Všechno napravím. Řeknu mámě i Veronice, ať odjedou. Byt přepíšeme na tebe. Nebo napůl, jak budeš chtít. Jen se vrať. Bez tebe to nezvládnu.“
Jana se na něj dívala a uvnitř necítila nic. Ani radost, ani zadostiučinění, ani vztek. Jen podivné prázdno.
„Jsi opravdu připravený vyhodit matku i sestru?“ zeptala se tiše. „Hned teď?“
„Ano!“ přisvědčil horlivě Martin. „Všechno jim řeknu. Změním se. Uvidíš, že budu jiný.“
A ona mu skoro uvěřila. Skoro.
Jenže když odešla na toaletu umýt si ruce, jako by ji něco neviditelně zatahalo za rameno. Nevrátila se hned do sálu. Zůstala stát za nízkou přepážkou a přes odlesk barové vitríny se zadívala k jejich stolku. Martin seděl shrbený nad telefonem a zběsile něco psal. Za pár minut se mu na displeji rozsvítila odpověď. Jana měla výborný zrak, a tak stihla zahlédnout první řádky: „Neboj, mami, jsem tady. Všechno jde podle plánu. Brzy bude naše.“
V Janě se něco tiše přetrhlo.
Vrátila se ke stolku, ale už to nebyla tatáž žena, která od něj před chvílí odcházela. Klidně dopila kávu, vyslechla ještě několik jeho zanícených slibů a potom vstala.
„Promyslím si to,“ řekla vyrovnaně. „A do té doby, Martine, si svoje problémy řeš sám.“