„Mami, co kdybychom tátovi zavolaly přes video? Popřejeme mu!“ navrhla starší dcera a upřela na Kateřinu Malířovou nadšený pohled.
„Plavda, maminečko! Já se sestřičkou mu plečteme básničky… A táta nám ze služebky pliveze dálečky,“ zatleskala mladší holčička radostí. Obě děti svého otce zbožňovaly a těžce nesly, že musel narychlo odjet. A ne jen tak na obyčejný víkend, ale zrovna v den svých narozenin.
„Ano, zlatíčka moje, za chvilku tátovi zavolám a popřejeme mu společně. Teď má určitě práci, je zaneprázdněný…“
Kateřina už se manželovi pokoušela dovolat několikrát. Jenže Marek Brňák z neznámého důvodu telefon nezvedal. A pak se náhle displej rozsvítil. Volal sám, dokonce přes videohovor, což u něj bývalo opravdu výjimečné.
„Holky, táta volá! Asi vycítil, že ho chceme překvapit přáním…“
Starší dcera vytrhla telefon mámě z ruky rychleji, než stačila Kateřina zareagovat. Stiskla zelené tlačítko, přijala hovor, ale hned nato spatřila na obrazovce něco tak nečekaného, že strnula. Beze slova mobil podala zpátky mamince.
O tři dny dříve.
Kateřina měla oslavu manželových narozenin promyšlenou do posledního detailu.
Každý rok se snažila připravit mu drobné překvapení, protože dobře věděla, co má Marek rád: společnost přátel, dlouhé povídání až do svítání, sklenky vína, které se dolévaly jedna za druhou, a místo těžkého krémového dortu vždycky koláč s čerstvými jahodami.
Ani letos nechtěla porušit jejich zavedený rituál. Zarezervovala stůl v nové restauraci, pozvala nejbližší kamarády a předem se domluvila s maminkou, že si vezme děti k sobě. Díky tomu měla mít oslava i soukromé pokračování jen pro ně dva.
Po sedmi letech manželství už první divoké vzplanutí přece jen trochu zesláblo. Kateřina to cítila a říkala si, že je nejvyšší čas přihodit do jejich společného ohně pár pořádných polen. Proto měl jahodový koláč přijít na řadu až po oficiální části večera, v klidu doma, bez cizích očí. A spolu s ním i odvážný tanec, který nacvičovala celý měsíc, aby Marek konečně pochopil, že ho pořád dokáže překvapit.
Všechno se vyvíjelo přesně podle plánu. Jenže tři dny před oslavou se Marek vrátil domů zachmuřený, jako by nad ním visel těžký bouřkový mrak.
„Stalo se něco?“ zeptala se Kateřina znepokojeně.
„Ano…“ Posadil se vedle ní a chvíli mlčel, jako by hledal správná slova. „Vím, že se na moje narozeniny pokaždé chystáš dopředu. Ale tentokrát to budeme muset odložit. Tedy pokud jsi něco plánovala…“
Kateřina vytřeštila oči.
„Samozřejmě že jsem plánovala! Vždyť už mám všechno zařízené!“ vyhrkla zmateně.
„Promiň. Ten den nemůžu být doma. V práci je z toho hotové šílenství, vedení neví, kam dřív skočit. Musím urgentně do Olomouce. Objevil se nový projekt, nečekaný, ale mimořádně výhodný. Beze mě to celé může spadnout pod stůl. Jsem v oddělení nejzkušenější, chápeš přece… Snažil jsem se najít za sebe náhradu, opravdu jsem dělal, co se dalo. Jenže v době dovolených a takhle narychlo? To je prostě nemožné. Nevím, jak z toho ven. Jedině že byste jely se mnou.“
„Kam bychom asi tak jely?“ pronesla Kateřina tiše. „Malá se sotva uzdravila a my ji teď budeme tahat po vlacích? Ne, to nepřipadá v úvahu. A maminka se ještě pořád nevzpamatovala po tátově smrti. Bojím se nechávat jí děti na delší dobu. Člověk nikdy neví, co se může stát.“
„Já vím. Všechno to vím.“
Marek si těžce povzdechl. Bylo patrné, že se mu o tom nemluví lehce, a Kateřina mlčky čekala, co ještě dodá.