Nakonec ze sebe přece jen vypravil:
„Domluvil jsem to se šéfem tak, aby ta cesta trvala co nejkratší dobu. Budu pryč jen tři dny. Jakmile se vrátím, všechno si vynahradíme. Slibuju. Žádná velká společnost, jen my, naše malá rodina a ti nejbližší.“
„Jistě,“ přikývla Kateřina, i když jí hlas nezněl tak pevně, jak by si přála. „Oslavíme to jindy. Zavolám do restaurace a zruším rezervaci.“
Bylo na ní vidět zklamání. Zálohu už zaplatila, a navíc nevratnou. A před přáteli jí to bylo také nepříjemné. Jenže co měla dělat? Slavit narozeniny bez oslavence?
„Děkuju,“ řekl Marek tiše.
Přitáhl si ji k sobě a na chvíli oba jen stáli v objetí. Pak se odtáhl, jako by si na něco vzpomněl.
„Ještě jedna věc, Káťo. Jestli to zvládneš, vezmi maminku a zajděte vyřídit papíry k autu. Máš ode mě plnou moc. Brzy jí skončí platnost a já se k tomu pořád nemůžu dostat. A tvoje máma… po tom všem na ni není moc spoleh.“
Kateřina mlčky kývla.
Její otec zemřel před půl rokem. Matku ta ztráta úplně zlomila. Dokonce skončila v nemocnici se srdcem. Teprve nedávno se dědictví konečně uzavřelo. Zůstala po něm bytová jednotka, chata a také drahé SUV zahraniční značky, téměř nové. Otec Kateřiny se v něm sotva stihl projet.
Problém byl v tom, že kromě Marka neměl v rodině řidičský průkaz nikdo. A tak se začalo řešit, co s autem dál.
Prodat ho hned by znamenalo nepříjemné poplatky a daňové starosti. Nechat ho stát také nedávalo smysl. Povinné ručení, servis, garážování a další náklady by pro ovdovělou matku byly příliš velkou zátěží, zvlášť když přišla o člověka, který rodinu finančně držel nad vodou.
Marek tehdy přišel s návrhem, který zněl rozumně.
„Přepište tchánovo auto na mě,“ řekl. „Budu s ním jezdit, vozit vás i děti. Svoje staré auto prodám a peníze z prodeje přidám k úsporám, které jsem měl odložené na nový vůz. Celou částku dám tvojí mamince. Vyjde z toho slušná suma.“
Tchyně se nejdřív bránila. Od zetě si peníze brát nechtěla. Po několika dnech však povolila. Rozhodla se, že nepřijme všechno, jen část. Zbytek prý bude Markovi počítat jako dárek k narozeninám. Jenže nejdřív bylo třeba vyřídit převod a až potom řešit peníze.
Na úřad se chystali hned po oslavě, v pondělí.
Kateřina tedy zrušila rezervovaný stůl a každému z pozvaných se omluvila. Sobota, která měla být slavnostní, se změnila v úplně obyčejný den. Děti zůstaly doma, rozházely hračky po pokoji a každou chvíli tahaly maminku za rukáv, aby zavolala tátovi. Tátovi, který přece tvrdě pracoval a nemohl být s nimi.
Jenže zvyk popřát mu přesně v den narozenin byl silnější než rozum. Kateřina vytáčela Markovo číslo znovu a znovu.
„Volaný účastník hovor nepřijímá.“
Asi má jednání. Nebo je zaneprázdněný. Pracuje. Dobře, počká.
Marek zatím, přesvědčený, že všechno dopadlo dokonale, stál pod sprchou a spokojeně si pobrukoval nějakou melodii. Zpíval falešně, ale s takovým potěšením, že mu to očividně vůbec nevadilo. Telefon nechal v ložnici, takže neslyšel, jak mu manželka opakovaně volá, aby mu popřála k narozeninám.
Byl rád, že se mu podařilo na pár dní zbavit ženy i dětí.
Johana Benešová, jeho přítelkyně, procházela kolem ložnice, když se mobil znovu rozezvonil. Zastavila se a zamračila. Na displeji svítilo jméno „Sestra“ a ta neodbytnost jí najednou začala připadat podezřelá.
Pootevřela dveře do koupelny a zavolala přes šum vody:
„Marku? Volá ti Sestra. Asi ti chce popřát.“
„Kašli na to,“ ozval se zpod sprchy. „Zavolám jí později. Ve sprše přece telefonovat nebudu.“