„A vůbec, nechci se teď vybavovat s příbuznými,“ dodal Marek rozmazleně. „Radši pojď za mnou a umyj mi záda.“
„Jasně, miláčku, hned jsem tam…“ odpověděla Johana sladce. Na rtech se jí objevil úsměv, dveře do koupelny jen přivřela a místo aby telefon odložila, přejela prstem po displeji. Bez delšího přemýšlení zvolila zpětné volání přes video.
Jenže na obrazovce se neukázala žádná dospělá sestra. Hovor přijala malá holčička, mohlo jí být sotva šest let.
„Mami… proč je tam nějaká cizí paní?“ zeptalo se dítě zmateně. Johana si hned všimla, že dívenka má v obličeji něco nápadně podobného Markovi.
Asi neteř, napadlo ji. Usmála se ještě víc a přátelsky zamávala do kamery.
„Ahoj, zlatíčko. Jakpak se jmenuješ?“
Dívka však neodpověděla. Jen se otočila stranou a podala telefon své matce.
Za okamžik se na displeji objevila žena. Nepůsobila nijak výstředně, spíš obyčejně a domácky. Světle hnědé vlasy měla sepnuté sponou vzadu na hlavě a mezi obočím se jí objevila napjatá vráska. Johana si uvědomila, že vlastně o Markově rodině neví skoro nic. Ticho, které mezi nimi nastalo, bylo nepříjemné, a tak se rozhodla vzít situaci do vlastních rukou.
„Dobrý den,“ spustila rychle a mile. „Já jsem vás už tak dlouho chtěla poznat!“
Žena na druhé straně chvíli mlčela.
„Promiňte… kdo vlastně jste?“ zeptala se opatrně Kateřina Malířová.
„Já jsem Johana. Markova přítelkyně. Tedy… přítelkyně vašeho bratra,“ vysvětlovala s lehkou rozpačitostí, ale zároveň nadšeně. „Teď je ve sprše, chystáme se večer ven. Určitě víte, že má dnes narozeniny, máme rezervaci v restauraci. Moc mě mrzí, že u toho nemůžete být taky… A pak mě napadlo, že bychom mu mohli popřát společně. Přes video. Je to přece výjimečný den. Myslím, že ho to potěší.“
Kateřina vyslechla ten proud slov bez jediného mrknutí. Jen ta rýha na čele se jí prohloubila.
„Johana… Markova přítelkyně?“ zopakovala tiše, jako by si potřebovala ověřit, že slyšela správně.
„Ano,“ přikývla Johana horlivě. „Jsme spolu skoro rok. Vážně jsem vás chtěla poznat už dávno, jenže Marek to pořád nějak odkládal. Nevím proč. Klidně přijedu já za vámi, nebo vy přijeďte k nám. Olomouc je nádherná, všechno vám tu ukážu. Jsem opravdu ráda, že jste zavolala. Jinak bychom o sobě možná ještě dlouho neměly tušení. Marek je v tomhle hrozně tajnůstkářský, ale jinak je skvělý. A mám pocit, že brzy náš vztah posuneme zase o kus dál.“
Kateřina se přinutila k úsměvu. V té chvíli jí do sebe zapadlo úplně všechno. Jasné to bylo až bolestně.
Ani slovem však neprozradila, že není Markova sestra. Byla jeho manželka. Děti naštěstí mlčely a do hovoru nezasahovaly.
„Dobře,“ řekla po krátké pauze. „Uděláme mu překvapení. Já jsem taky ráda, že jsme se o sobě dozvěděly. Jen prosím nezavěšujte. Nasadím si narozeninovou čepičku, vezmu dort, děti se přidají, sfoukneme svíčky a zazpíváme mu. Platí?“
„Platí!“ rozzářila se Johana tak, až v tu chvíli působila šťastněji než samotný oslavenec.
Pak se otočila ke koupelně a zvýšila hlas.
„Marku? Už budeš? Za chvíli máme odjíždět.“
„Jo…“ ozvalo se spokojeně zpoza dveří. „Když ses za mnou nedočkala, moje sluníčko, necháme si to sladké až na noc.“
Když Marek konečně vyšel z koupelny, svěží, samolibě usměvavý a jen s ručníkem kolem pasu, Johana seděla na posteli s mobilem v ruce. Vypadala nadšeně, jako by právě vyhrála hlavní cenu.
Marek se při pohledu na telefon okamžitě zarazil.
„S kým mluvíš?“ zeptal se napjatě.
„S tvojí sestrou,“ odpověděla Johana zářivě. „Je tak milá. A děti taky. Domluvily jsme se, že ti všichni popřejeme. Pustíme to rovnou naživo.“