Než stačil Marek cokoli namítnout, Johana obrátila mobil displejem k němu. Obrazovka se rozzářila a na ní se objevila Kateřina Malířová.
„Překvapení!“ vyhrkly současně Johana i Kateřina.
Marek ztuhl, jako by mu někdo podrazil nohy.
Kateřina seděla před kamerou s papírovou narozeninovou čepičkou na hlavě. Po obou stranách se k ní tiskly holčičky, také ozdobené veselými čepičkami.
„Tati! Všechno nejlepší!“ křičely přes sebe Markovy dcery a mávaly do telefonu.
Marek jen stál a mlčel. V tu chvíli by dal cokoli za to, kdyby se pod ním otevřela podlaha a on se mohl propadnout někam, kde ho nikdo neuvidí.
Kateřina držela v ruce oddací list.
„Holky, teď konfety na počest tatínka,“ řekla klidně.
Pak se podívala přímo do kamery. Její hlas byl tichý, ale pevný.
„Milovaný manželi. Všechno nejlepší k narozeninám.“
Pomalu zvedla dokument tak, aby ho všichni viděli, a před ohromenou Johanou ho roztrhala na drobné kousky. Johana zůstala sedět bez hnutí. Nechápala, co se právě odehrává.
„Auto ti jako dárek kupovat nebudeme,“ pokračovala Kateřina stejně vyrovnaně. „Zůstane mojí mamce. Zato to tvoje se bude muset prodat. A nejspíš i ten byt. Všechno je to majetek nabytý v manželství.“
Na okamžik se odmlčela.
„Doufám, že Johana má kde bydlet. Protože ode dneška budeš bydlet u ní. A samozřejmě podám návrh na výživné. Děti jsou posvátné.“
Obraz zmizel. Displej zčernal.
V pokoji nastalo takové ticho, že Marek slyšel vlastní tep.
Johana pomalu sklopila telefon.
„Takže ty jsi ženatý,“ řekla nakonec, jako by si teprve skládala poslední dílek skládačky. „A v telefonu ji máš uloženou tak, abych na to nepřišla. Chytré.“
Marek neřekl ani slovo.
„Ale víš co? To ani není to nejhorší.“ V jejím hlase se objevilo zklamání, které už nešlo skrýt. „Ty máš děti. Dvě nádherné holčičky. Co ti vlastně chybělo? Manželka je krásná, děti ti říkají tati… Co jsi ještě hledal?“
„Johano, počkej, vysvětlím ti to. Není to tak, jak to vypadá. Já jsem jen nechtěl…“
„Být upřímný?“ doplnila ho chladně.
Vstala z postele a začala sbírat své věci. Víkend se všem zúčastněným rozsypal pod rukama a Johana už neměla nejmenší chuť zůstávat s Markem pod jednou střechou.
„Johi, prosím, neodcházej,“ zkusil to zoufale. „Aspoň ty buď rozumná.“
„Ty jsi mi tvrdil, že nikoho nemáš!“ otočila se na něj. „Že jsi úplně sám. Že slavit narozeniny o samotě je smutné, když všichni tvoji kamarádi už mají rodiny!“
Marek se snažil něco namítnout, ale Johana ho neposlouchala. Všechno, co potřebovala vědět, už věděla. Rozhodnutí odejít v ní bylo pevné.
A tak Marek nakonec skutečně neměl s kým narozeniny oslavit.
Kateřina Malířová zatím nevěděla, jak dcerám vysvětlit, co se stalo. Na těžký rozhovor nebyla připravená, proto se jen obrátila na matku. Ta pochopila i bez dlouhého vysvětlování.
„Ano, holčičko,“ řekla tiše. „Já se o vnučky postarám. Ty jeď. Přijď na jiné myšlenky.“
Kateřina si oblékla ty nové šaty, kvůli nimž měla být původně slavnostní nálada úplně jiná, a zavolala Markovým přátelům. Pozvala je, aby s ní připili ne na jeho narozeniny, ale na začátek jejího nového života. Někteří odmítli, ale překvapivě mnoho z nich dorazilo.
Ten večer se Kateřina bavila tak, jak snad ani v osmnácti. Na konci oslavy si s chutí ukrojila právě ten koláč, který měl být upečený pro Marka. Přátelé stáli při ní, jeden po druhém odsoudili Markovo chování a každý si z té situace odnesl vlastní ponaučení.
V pondělí už Kateřina nejela do centra kvůli běžným povinnostem. Zamířila k advokátovi a podala žádost o rozvod.
Marek zůstal s prázdnýma rukama, bez rodiny, bez pohodlného zázemí a navíc s povinností platit výživné na dvě děti.
Stálo mu to za to? Sotva.
Jenže vrátit zpátky už nešlo vůbec nic.