„Můj syn se vypracoval vlastníma rukama, úplně od nuly!“ Hlas Ireny Kovářové, rozjařený šampaňským, vyletěl až ke stropu a přehlušil cinkání příborů i talířů.
Tchyně stála u stolu a na tenkých podpatcích se nepatrně kymácela. Těžké jantarové korále jí tupě narážely do pevně obepnutého hrudníku v lurexových šatech, zatímco mohutné prsteny na baculatých prstech chytaly ostré světlo reflektorů a krátce se v něm zaleskly.
Křišťálové ověsy lustrů v banketním sále „Versailles“ se rozechvívaly při každém hlubokém úderu z reproduktorů. Hudba jako by se zachytávala v těžkých bordó závěsech z sametu, z nichž táhl pach starého prachu. V místnosti bylo nedýchatelno. Kateřina cítila, jak se látka večerních šatů, které narychlo koupila ve slevě jen kvůli tomuto večeru, pomalu nasakuje potem v podpaží. Korzet jí svíral žebra tak pevně, že se nemohla pořádně nadechnout, a s každým nepatrným pohybem jí bolest vystřelovala mezi lopatky.
„A tu svoji Katku si vzal pod křídla jen ze soucitu! Co jste najednou všichni ztichli? Chcete snad tvrdit, že to není pravda?“
Prudce máchla sklenkou. Z úzkého okraje se utrhly zlatavé kapky a v drobném řetízku dopadly na dokonale bílý ubrus. Šampaňské se okamžitě vsáklo do tkaniny a zanechalo mokré skvrny přímo před Kateřininým talířem.
Daniel Švec, usazený v čele stolu, přimhouřil oči se samolibým výrazem. Na krku, zarudlém od tuhého límce smokingu, mu vystoupila tenká žilka. S blahosklonností muže, který se cítí pánem situace, poplácal Kateřinu po rameni. Těžké zlaté hodinky na jeho zápěstí kovově cinkly.
„Ale no tak, mami. Příbuzným se přece má pomáhat,“ pronesl tónem člověka, který je zvyklý, že se mu všechno daří snadno a bez větší námahy.
U stolů se rozhostilo trapné ticho. Miloslav Tomášek, jeden z nejdůležitějších investorů firmy, statný muž s těžkou bradou a zvykem dlouze si druhého prohlížet, než vůbec promluví, položil vidličku na okraj talíře. Před ním chladla kachna s brusinkovou omáčkou; mastný lesk masa připadal Kateřině náhle odporný.
Zaměstnanci společnosti „StrojMetProjekt-M“, sedící u vedlejšího stolu, naráz sklopili pohledy a schovali úšklebky do sklenic s whisky.
Kateřina zůstala sedět bez jediného pohybu a dívala se do svého talíře. Modravý kužel světla z reflektoru jí dopadal přímo do obličeje. V uších jí hučelo, ne však kvůli hudbě, ale kvůli prázdnotě, která ji zevnitř zaplavovala už několik posledních měsíců.
Vedle ní se neklidně zavrtěl Šimon Marek. Bylo mu třináct. Nervózně mačkal manžetu svého modrého saka a byl z něj cítit čerstvě vyžehlený oděv a mátová žvýkačka.
„Tati,“ ozval se tiše a zatahal Daniela za rukáv smokingu. „Proč to babička říká takhle? Vždyť máma přece…“
Daniel ani neotočil hlavu. Na tváři si ponechal slavnostně přívětivý výraz a oči měl dál přimhouřené v úsměvu určeném investorům.
„Ticho, prcku,“ procedil skrz zuby téměř bez pohybu rtů. „Nepleť se do řeči dospělým. Poslouchej babičku.“
Kateřina zvedla oči k tchyni. Irena Kovářová už dosedla zpátky na židli, zhluboka oddechovala a krajkovým kapesníčkem si osušovala horní ret. Vypadala jako vítězka. Jako žena, která konečně před slušnou společností uvedla věci na pravou míru.
„Kdyby nebylo mého Danielka,“ pokračovala už o něco tišeji a naklonila se k sousedce u stolu, „seděla by ta Katka pořád někde v Olomouci a v projektovém ústavu by počítala každou korunu. A teď se podívejte! Dáma z ní je. Chodí po banketech, z bláta rovnou mezi smetánku…“
Zlatý rámeček Danielových hodinek matně zasvítil v přítmí sálu, když se napil šampaňského. V jeho obličeji nebyla ani stopa rozpaků. Jen klidný, naprosto upřímný souhlas s matkou. V jeho představě světa to skutečně vypadalo přesně tak: on byl dobrodinec, který vytáhl tichou dívku se starým notebookem do prostoru velkých peněz, skleněných kanceláří a panoramatických oken.
Sedm let jejího života, roky vykreslené v AutoCADu až do bolesti kloubů a pálení očí, se jí v té chvíli rozsypaly jako jemný šedý popel na drahý ubrus mezi špinavé talíře a nedojedenou kachnu.
Kateřina odsunula židli.
Moderátor večera, mladík v lesklém saku, který celý večer poletoval mezi stoly s pečlivě nacvičeným nadšením, její pohyb okamžitě zachytil. Usoudil, že právě nastal ideální okamžik pro dojemný rodinný přípitek, ochotně přispěchal k jejich stolu a natáhl k ní černý mikrofon.
„A teď přichází chvíle na další slovo.“