„…pro věrnou partnerku našeho dnešního vítěze!“ zvolal nadšeně.
Jeho hlas se odrazil od stěn sálu a Kateřině bolestivě udeřil do spánků.
Vzala mikrofon do ruky. Kovová mřížka byla nepříjemně studená a nesla na sobě pach cizí, laciné rtěnky. Kateřina se narovnala. Korzet šatů jako by konečně o trochu povolil a ona se poprvé za celý večer dokázala opravdu zhluboka nadechnout.
Modravý kužel světla z restauračního reflektoru, který jí mířil přímo do očí, jí na zlomek vteřiny připomněl záři starého notebooku Asus. Tenkrát, před pěti lety, bývala jeho obrazovka jediným světelným bodem v jejich maličké kuchyni na okraji města.
V tom starém panelákovém bytě to páchlo pořád stejně. Vlhkostí táhnoucí ze sklepa a slabým, sotva postřehnutelným odérem plynu ze zastaralého ohřívače, který tu sloužil snad půl století. V noci ohřívač v koutě tiše oddechoval, na okamžiky v něm vykvetl drobný žlutý plamínek a škvírami kolem balkonových dveří se dovnitř tlačil ledový průvan. Kateřina se balila do Danielovy staré vlněné deky, ale prsty na pravé ruce jí stejně tuhnuly a ztrácely cit.
První zakázku na projekt obchodního centra odevzdávali v šíleném tempu. Daniel, oslněný vidinou rychlých peněz, sehnal přes známé dva čerstvé absolventy. Ti sice dokázali panely rozmístit efektně a na pohled čistě, jenže výpočty nosných konstrukcí pokazili od základu. Týden před úředním posouzením se ukázalo, že se celý projekt rozpadá jako domeček z karet. Při první opravdu větší sněhové zátěži by se střecha obchodního centra prostě propadla dovnitř.
Tři týdny spala Kateřina sotva dvě hodiny denně. Čas se vlekl a v tichu bytu bylo slyšet jen jednotvárné hučení větráčku starého Asusu. Za oknem ji tížila tma, v níž v šedém přítmí sídliště mdle svítilo jen pár osamělých lamp. Občas měla pocit, že se stíny v rozích kuchyně zahušťují a pomalu se plazí blíž ke stolu. Jen modré světlo monitoru s otevřeným AutoCADem je drželo v bezpečné vzdálenosti.
Každé kliknutí myší, každá nově protažená čára z ní ukrajovaly další zbytky sil. V těch výkresech jako by se rozpouštěla celá. Opravovala chyby po jiných, zatímco na kuchyňském stole chladl silný čaj a na stěnách hrnku zůstával tmavý povlak.
V den, kdy byl projekt konečně odevzdán, Daniel uspořádal oslavu. Pozval přátele do venkovského klubu a nechal prostřít stoly, jako by za nimi stál pouze jeho úspěch.
Kateřina si dodnes pamatovala, jak se nad ránem hlučně vrátil domů. Voněl mrazivým vzduchem, kouřem z grilu a drahým alkoholem.
„Kači, jsme za vodou!“ zařval, když vpadl do kuchyně, aniž by pohlédl na hromadu výkresů rozložených po stole.
Popadl ji do náruče, polospící a úplně vyčerpanou, a začal se s ní točit na úzkém prostoru mezi sporákem a lednicí. Zvedl se jí žaludek. Před očima jí pořád pluly modré osové sítě a tabulky zatížení.
„Danieli, pusť mě… motá se mi hlava,“ požádala ho tiše a zabořila obličej do jeho bundy.
Postavil ji na zem a podrážděně se ušklíbl.
„Proč jsi pořád taková bez nálady? Máš se radovat! Projekt je odevzdaný, investor spokojený. Domluvil jsem se s nimi, pošlou první zálohu. Kateřino, chápeš to? Tohle je začátek. Dostaneme se z téhle díry.“
Druhý den přijela Irena Kovářová, údajně aby pomohla s domácností. Ve skutečnosti si Danielova matka přijela prohlédnout, jak velký je první triumf jejího syna. Dlouho procházela bytem, prstem přejížděla po prachu na lištách a nakonec usedla ke kuchyňskému stolu. Kateřinin talíř s nedojedeným chlebem odsunula stranou s odporem, který se ani nesnažila skrývat.
„Kateřino, proč tu sedíš jako zmoklá slepice?“ sevřela Irena Kovářová rty a pozorně si prohlédla tmavé kruhy pod očima své snachy. „Daniel je živitel rodiny, přinesl domů takové peníze. Potřebuje za sebou pevné zázemí, spolehlivé, a ty se umíš jen tvářit kysele. Chlapa má žena povzbuzovat, ne ho vítat výrazem mučednice.“
Kateřina tehdy neřekla nic. Uvnitř se v ní pohnulo něco, co připomínalo varování, ale ona ten neklid umlčela. Podívala se na Daniela, který spokojeně naslouchal matčiným slovům a usmíval se, a rozhodla se, že kvůli klidu v rodině nebude vyvolávat scénu.
Byla to její první chyba. A zároveň ta nejdůležitější. Sama jim dovolila uvěřit, že její nekonečná, vyčerpávající práce ve dne v noci není nic, za co by jí měl někdo děkovat.
Nový supermarket přezdívaný Skleněnka rostl stejně rychle jako dluhy jejich rodinné firmy.
Ani nová kancelář v drahé městské čtvrti jí nikdy nepřirostla k srdci. Obrovská panoramatická okna od podlahy ke stropu pouštěla dovnitř příliš ostré světlo. V rozích monotónně hučela klimatizace.