Vzduch proudil místností tak neustále, až měla Kateřina Moravecová pocit, že sedí v průvanu, který jí den za dnem zalézá za krk a usazuje se v šíji tupou bolestí. V kanceláři se mísila vůně drahého koberce, toneru z tiskárny a nového nábytku z dřevotřísky, ale opravdové teplo v ní nebylo žádné. Působila jako naleštěná vitrína ze skla, za níž se ve skutečnosti nenachází nic než prázdno.
Daniel Švec si na tuhle novou, uhlazenou existenci zvykl překvapivě rychle. Starou škodovku vyměnil za černou Toyotu Camry, samozřejmě na úvěr, a splátky bez mrknutí oka připsal mezi firemní náklady. Skoro denně mizel na „zásadních jednáních“ v restauracích a do kanceláře se vracel až navečer. Rozvalený, sebejistý, lehce ovíněný, nasáklý drahým parfémem a kouřovou vůní grilovaného masa.
A pak, zhruba před půl rokem, přišla rána.
Velký odběratel pozastavil platby a na firemním účtu se otevřela díra ve výši přibližně sto pětadvaceti tisíc korun. Nebylo z čeho odvést daně, licence k softwaru zůstala neprodloužená a termín výplat projektantům se blížil neúprosně rychle. Daniel nad tím jen mávl rukou a odjel na další schůzku.
Ten večer seděla Kateřina doma u kuchyňského stolu a v Excelu se pokoušela srovnat příjmy s výdaji. Modré a červené buňky tabulky se jí únavou slévaly před očima. Vedle notebooku stál hrnek s čajem, dávno vlažným a nedopitým.
Z předsíně se ozvalo bouchnutí dveří. Do kuchyně vešel Daniel a v ruce nesl drahou tašku ze supermarketu, z níž se linula vůně čerstvého pečiva a sušené šunky.
„Bereme Romana Tkadlece jako obchodního ředitele,“ oznámil naprosto všedním tónem a vytáhl z tašky láhev koňaku v těžkém broušeném skle. „Máma mě prosila, ať mu najdu místo. Je mu třicet a pořád se motá po brigádách. Už by se měl konečně chytit.“
Kateřina zvedla oči od monitoru a chvíli na něj jen mlčky hleděla.
„Jakého obchodního ředitele, Danieli? Máme výpadek v cash flow sto pětadvacet tisíc. Licence není zaplacená, daně visí ve vzduchu. Roman v životě nedržel v ruce jedinou smlouvu. Z čeho mu chceš dávat plat?“
„Katko, nezačínej,“ ušklíbl se Daniel, stáhl si z krku kravatu a nalil si jantarový alkohol rovnou do čajového hrnku. „Roman umí působit. Má skoro metr devadesát, široká ramena, v obleku vypadá výborně. Na schůzkách s investory bude budit respekt a zbytek se naučí za pochodu. Potřebujeme reprezentativní tvář, chápeš? Peníze nech na mně.“
„Na tobě?“ Kateřina prudce vstala od stolu a cítila, jak se v ní nahromaděná únava mění ve vztek. „Otevřel sis vůbec někdy bankovní výpis? Víš, kolik stojí nájem toho tvého reprezentativního sídla a kolik měsíčně spolyká tvoje auto? Celá firma stojí na mých výpočtech. Jestli zítra neodevzdám projekt Miloslavu Tomáškovi, skončili jsme.“
Daniel odložil hrnek na stůl. Výraz v jeho tváři se změnil. Obvyklá lehká usměvavost zmizela, oči se mu zúžily a hlas ochladl.
„Přestaň se dělat důležitou, Kateřino. Ta tvoje technická dřina nemá bez mých kontaktů žádnou cenu. Konstruktérů je všude plno, za pár korun ti kdokoli nakreslí jakýkoli uzel. Já jsem tvář téhle značky. Já chodím po kancelářích, já vyjednávám zakázky. Firma je moje, je napsaná na mě, a rozhodovat tady budu já. Ty máš kreslit detaily a neplést se do řízení.“
Otočil se a odešel. V kuchyni po něm zůstal jen pach koňaku a drahého tabáku.
Druhý den se v kanceláři objevil Roman Tkadlec. Bezstarostně se rozvalil na židli v Danielově pracovně, pohazoval si klíči od auta a na Kateřinu se drze usmíval. Byl cítit nasládlou pánskou kolínskou, která jen mizerně překrývala zápach cigaret.
„Tak co, sestřičko, dáme se do práce?“ uchechtl se a ani se neobtěžoval vstát na pozdrav.
Kateřina se zadívala na jeho ruce, měkké a nezvyklé jakékoli skutečné práci, a v té chvíli pochopila, že prasklina v základech jejich firmy už se nikdy nezacelí. Podnik, který tak pečlivě budovala, byl odsouzený k pádu.
Zhluboka se nadechla a myšlenkami se vrátila do hlučného sálu Versailles. Mikrofon stále pevně svírala v dlani. Šum v hlavě se rozplynul a po něm zůstala jen nečekaně čistá jistota.
„Děkuji za milá slova, Ireno Kovářová,“ řekla Kateřina. Její hlas, zesílený reproduktory, zněl klidně a bez jediného zachvění. „Máte pravdu, Daniel je opravdu výjimečný člověk. Umí elegantně nosit smoking a popíjet drahou whisky s investory.“
Sálem se přelil tichý šepot. Daniel se zamračil, sklenka se šampaňským mu zůstala viset v půli cesty ke stolu a úsměv jeho matce sklouzl z obličeje, takže po něm zůstala jen ztuhlá, zaskočená grimasa.