— Můj syn se vypracoval sám, úplně od nuly! — Hlas Dagmar Horákové, rozžhavený šampaňským, vystřelil až ke stropu a přehlušil cinkání příborů i talířů.
Tchyně stála u stolu a na úzkých podpatcích se nepatrně kymácela. Těžké jantarové korále jí tupě narážely do pevně obepnuté hrudi poseté lurexovým leskem a velké prsteny na baculatých prstech se blýskaly pod ostrým světlem reflektorů.
Křišťálové ověsy lustrů v banketním sále Versailles se chvěly při každém hlubokém úderu basů. Hudba jako by se zachytávala v těžkých vínových sametových závěsech, z nichž byl cítit starý prach; vzduch v místnosti byl vydýchaný a dusný. Nikola Kolářová cítila, jak se podpaží jejích večerních šatů, narychlo koupených ve výprodeji právě kvůli tomuto večeru, pomalu nasakuje potem. Korzet jí svíral žebra, nedovoloval se pořádně nadechnout a každý sebemenší pohyb se jí ozýval bolestí mezi lopatkami.
— A tu svou Nikolu si přivedl jen ze soucitu! Co jste tak ztichli? Snad mi nechcete tvrdit, že to není pravda?
Prudce mávla sklenkou. Z tenkého okraje odlétly zlatavé kapky a v drobném řetízku dopadly na dokonale bílý ubrus. Tekutina se okamžitě vsákla do látky a nechala po sobě vlhké skvrny přímo před Nikoliným talířem.
Radovan Marek, usazený v čele stolu, samolibě přimhouřil oči. Na krku, zrudlém od tvrdého límce smokingu, mu vystoupila úzká žíla. S blahosklonným gestem Nikolu poplácal po rameni. Těžké zlaté hodinky na jeho zápěstí přitom kovově cinkly.
— Ale no tak, mami. Blízkým se přece musí pomáhat, — pronesl tónem člověka, který je zvyklý vítězit bez větší námahy a ještě u toho rozdávat milost.
U stolů se rozhostilo rozpačité ticho. Miloslav Brňák, jeden z nejdůležitějších investorů firmy, mohutný muž s výraznou bradou a zvykem dlouze si prohlížet každého, než promluvil, položil vidličku na okraj talíře. Před ním chladla kachna v brusinkové omáčce; mastný lesk masa připadal Nikole odporný až k nevolnosti.
Zaměstnanci společnosti StavMetProjekt-M, kteří seděli u vedlejšího stolu, si svorně schovali úšklebky do sklenic s whisky.
Nikola zůstala sedět bez hnutí a upírala oči do vlastního talíře. Modravý kužel reflektoru jí dopadal přímo do obličeje. V uších jí hučelo, ale nebylo to hudbou. Byl to šum prázdna, které se v ní poslední měsíce pomalu rozlévalo a zabíralo stále víc místa.
Vedle ní se neklidně zavrtěl třináctiletý Matěj Řezník. Nervózně žmoulal manžetu svého modrého saka. Voněl čerstvě vyžehlenou látkou a mátovou žvýkačkou.
— Tati, — ozval se potichu a zatahal Radovana za rukáv smokingu. — Proč to babička říká? Vždyť máma…
Radovan k němu ani neotočil hlavu. Na tváři si dál držel slavnostně přívětivý výraz a oči měl přimhouřené do úsměvu určeného investorům.
— Ticho, prcku, — procedil mezi zuby, skoro bez pohybu rtů. — Nepleť se do řečí dospělých. Poslouchej babičku.
Nikola zvedla zrak k tchyni. Dagmar Horáková už se spustila zpátky na židli, těžce oddychovala a krajkovým kapesníčkem si osušovala horní ret. Vypadala jako vítězka. Jako žena, která konečně před slušnou společností uvedla věci na pravou míru.
— Kdyby nebylo mého Radovanečka, — pokračovala už tišeji, tentokrát k sousedce u stolu, — seděla by ta Nikola pořád v Třebíči, počítala by za pár korun v nějakém projekčním ústavu a hotovo. A teď se na ni podívejte! Dáma, chodí na bankety, z ničeho rovnou mezi smetánku…
Zlatý okraj Radovanových hodinek matně zasvítil v přítmí sálu, když se napil šampaňského. V jeho obličeji nebylo ani zrnko studu. Jen hluboký a naprosto upřímný souhlas s matkou. V jeho představě světa to přesně takhle bylo: on byl dobrodinec, který vytáhl mlčenlivou dívku se starým notebookem do světa velkých peněz, prosklených kanceláří a panoramatických oken.
Sedm let jejího života, roky prokreslené v AutoCADu až do bolesti kloubů a štípání očí, se v té chvíli rozsypaly jako jemný šedý popel na drahý ubrus mezi špinavé talíře a nedojedenou kachnu.
Nikola odsunula židli.
Moderátor večera, mladík v lesklém saku, který celý večer přelétal mezi stoly s naučeným nadšením, ten pohyb okamžitě zachytil. Usoudil, že právě nadešel čas na dojemný rodinný přípitek, a ochotně přispěchal k jejich stolu s černým mikrofonem nataženým před sebe.
— A nyní s radostí předáme slovo…